V Nymburce byly odhaleny první Stolpersteiny

Činnost klubu odstartovala v září roku 2019 a o jeho aktivitách jste byli na stránkách školy pravidelně informovaní. Na samotném začátku byla chuť skupiny studentů poznat hlouběji historii města, kde žijí nebo studují. Objevit osudy lidí, kteří žili ve stejném městě, možná studovali na stejné škole a mnohdy po nich zůstalo pouze jméno na pomníku v Parku Hrdinů, protože se stali obětí holokaustu. Inspirací byl projekt „Zmizelí sousedé“. Instalace Stolpersteinů byla na počátku pro všechny tak trochu tajným přáním.

Mladí badatelé začali od nuly. Na začátku pronikali do náročného tématu prostřednictvím četby příběhů lidí, dětí, kterých se dotkl holokaust. Postupně studovali dokumenty, prameny a mapovali situaci v Nymburce. Zjistili, že holokaust, neboli šoa, nepřežilo přes sedmdesát nymburských obyvatel. Na jaře roku 2020 byl v Izraeli zveřejněn videoklip Strach. Studenti zjistili, že text napsala v terezínském ghettu v roce 1942 tehdy dvanáctiletá Eva Picková z Nymburka. V ten moment se rozjelo pátrání, jedna informace zapadala do druhé. Bádání nepřerušil ani lockdown, pravidelné schůzky se přesunuly do on-line podoby. Po osudu Evičky Pickové v tu dobu pátrala i izraelská historička Raquel Orenstzajn, která v rámci projektu When the Memory meets Art spolu s hudebním skladatelem Effim Shoshani oživuje práce dětí z terezínského ghetta, básničky a obrázky. A bylo tedy jen otázkou času, kdy se cesty protnou.

Na studenty však čekalo další překvapení, kontakt a pozdější setkání s potomky členů rodiny Pickových, kteří měli štěstí a nacistickou perzekuci přežili. Díky dochovaným rodinným pokladům tak dostal příběh Evičky a její širší rodiny velice konkrétní podobu. A Klub moderní historie rozšířil řady o váženého čestného člena, pana profesora Milana Kodíčka.

Další šťastná náhoda přivedla studentům do cesty velice vzácného hosta, mohli se setkat a popovídat si s paní Helgou Hoškovou Weissovou, významnou akademickou malířkou, která přežila několik koncentračních táborů. Paní Helga byla umístěna v terezínském ghettu na stejném pokoji s Evičkou a opět mohla poskytnout osobní vzpomínky na dvanáctiletou dívku z Nymburka.

Členům Klubu moderní historie se podařilo složit mozaiku příběhu rodiny Pickových. Naše žádost o zařazení do programu Stolpersteine byla přijata a tak mohly být v Nymburce 1. října slavnostně odhaleny první kameny zmizelých. Pietnímu aktu moderovanému panem Zdeňkem Hazdrou, ředitelem ÚSTR, a rabínem Davidem Maxou přihlížela stovka diváků. Kameny odhalili potomci rodiny Pickových, Michal a Milan Kodíčkovi. Zájemci o příběh nymburské rodiny následně zaplnili hlediště Hálkova městského divadla. Naši studenti se zhostili role průvodců příběhem, který hudebně doprovodili mladí hudebníci a malí zpěváci z Lauderových škol v Praze. Za klavírního doprovodu samotného autora hudby, izraelského skladatele Effiho Shoshaniho, a pod vedením paní učitelky Heleny Ester Divecké přednesli pět písní, textů, které v terezínském ghettu napsaly děti. K vidění byly i dochované kresby dětí z terezínského ghetta, tedy přesně v duchu projektu When the Memory meets Art.

Nejvíce emotivní byla písnička Strach, text Evičky Pickové, kterou na čelo doprovodil potomek rodiny Pickových, pan profesor Milan Kodíček.

Jména členů rodiny Pickových již nyní nejsou pouhými jmény na pomníku. Členové Klubu moderní historie poskládali příběh rodiny a jejich továrny, která ve třicátých letech fungovala na adrese Tyršova ulice č.p. 175. Po celou dobu pátrání provázelo naše badatele štěstí. I přes období lockdownů se setkali vždy s ochotou, vstřícností, otevřenými dveřmi. Každý, koho oslovili, na koho se obrátili s dotazem, prosbou, poskytl pomoc, radu, informaci, dokumenty či podporu. Za což všem patří ohromné poděkování!

Velký dík a obdiv si zaslouží všichni členové Klubu moderní historie. Obdiv za iniciativu, angažovanost, vytrvalost, odvahu… Pustit se do podobného projektu, nenechat se odradit, vytrvat a nakonec předstoupit před zaplněné hlediště divadla a prezentovat výsledky svého pátrání… Děkujeme!

A jak svou cestu vnímají členové klubu? Jak hodnotí své bádání a závěrečné vystoupení?

 „Od ceremonie se mi v hlavě promítají ty nejsilnější momenty celého našeho pátrání - když jsme poprvé vyrazili do archivu, když za námi poprvé přijeli Kodíčkovi, když jsme poprvé slyšeli zhudebněnou básničku Strach nebo když jsme vešli do auditoria a slyšeli jsme zpívající děti z Lauderových škol a já v tu chvíli věděla, že jsme to zvládli.

„Nejvíc vnímám pocit hrdosti, že jsme se od jména na pomníku dostali k životnímu příběhu a že jsme tyto životní osudy dokázali Nymburku představit skrz kameny zmizelých. Zároveň cítím i trochu smutku, že je naše pátrání po rodině Pickových u konce.“

„Emoce jsou, musím říct velmi silné, celá ceremonie byla skvělá, musím říct, že se to povedlo.
Přetrvává ve mně neskutečná radost z toho, co jsme dokázali. Myslím si, že do budoucna spoustu zkušeností hlavně pro další pátrání. Ceremonie byla skvělá, zpívání i naše prezentace, bylo to prostě super.“

„Pořád si nemůžu představit, že jsme dokončili Pickovi a už půjdeme pátrat po dalších rodinách. V pátek jsem měla různé pocity. Když povídal pan rabín a já jsem stála u továrny, vyhrkly mi slzy, protože jsem si uvědomila, že třeba Evička tam taky mohla stát. Když jsme pátrali po rodině, nikdy jsem si to neuvědomila, jako teď při ceremonii. Měla jsem ale dobrý pocit, že vlastně díky nám mají teď nějaký pomník.“

„Celé mi to přineslo rozhodně mnoho nových cenných zkušeností, poznala jsem mnoho nových lidí, zlepšila jsem si angličtinu a zjistila jsem, že bych se i v dospělosti ráda vydala tímto směrem.“

„Jsem ráda, že jsem se už v tak nízkém věku setkala s prací v archivu, naučila jsem se pracovat s archiváliemi. Zjistila jsem, že takové pátrání není úplně jednoduché. Naučila jsem se spolupráci. Vyzkoušela jsem si vystupování na veřejnosti a rozhovory do médií, umím lépe vyjadřovat své myšlenky. Naše pátrání mě toho naučilo mnohem víc, než jsem si na začátku myslela.“

„ Jsem ráda, že tu samotnou akci máme za sebou, protože to chvílemi byl docela velký stres. Také jsem ráda, že se nám vše povedlo a překvapilo mě, kolik lidí přišlo, že je to zajímá. Přineslo mi to mnoho, spolupracovat, přestat se tolik bát se na něco zeptat, lépe komunikovat s cizími lidmi a mluvit před nimi. Moc jsem si to užila, včetně občerstvení na konci.“

„Bylo to zajímavé nejen tím, jak jsme pomalu poskládali dohromady příběh, ale také pro mě byla nová práce s archivem, s dokumenty starými a s pamětníky. Sice se v budoucnu nechci věnovat dějepisu atp., ale byla to rozhodně zajímavá zkušenost.“

 „Teď už jsou to pocity jen pozitivní, před ceremonií jsem byla nervózní a říkala jsem si, jak z menšího projektu vznikla taková velká akce. Teď to ze mě spadlo a jsem hrdá na celý klub, že jsme to tak zvládli.“

„Jako každému z nás přinesl celý projekt spoustu nových zkušeností, málokdo v našem věku si může zkusit mluvit s novinářem, dělat reportáže, nebo živé přenosy do rádia. Mimo nově nabytých zkušeností to je i komunikace s pamětníky, práce s archiváliemi, fotografiemi a dopisy.“

„Oceňuji, že jsme si vyzkoušeli pracování s archiváliemi, bádání a hledání v archivu, nebo třeba skládání různých informací a příběhů.“

„Celá ceremonie pro mě byla velmi překvapující, nesla se v klidném duchu a mnou čekané napětí jsem vůbec nevnímala. Ceremonie byla skvělá, ale dá se to srovnávat s tím, co přišlo po ní? Kromě reportáže od Stolpersteinů nás čekala po ceremonii spousta jídla, velká odměna pro všechny :).“

 Příběh rodiny Pickových neupadne v zapomnění, studenti chystají i písemnou podobu, aby každý, kdo přijede do Nymburka, měl možnost seznámit se s příběhem členů rodiny, jejichž jména nebudou zapomenuta. Před mladými badateli z naší školy je však stále dlouhá cesta, protože na své odhalení čekají další příběhy…

Za Klub moderní historie Helena Hantonová a Lucie Prokešová