Chlapec kometa
Některé lidské příběhy jsou natolik silné, že dokážou překročit hranice. My, členové Klubu moderní historie, jsme se o tom přesvědčili ve středu 21. října v rámci cesty do Památníku Terezín, kde se konalo slavnostní představení a beseda ke knize Chlapec kometa, která je dílem francouzského spisovatele Baptista Cogitora.
Ještě než jsme usedli v kině Muzea ghetta, stihli jsme projít několik památných míst – od bývalé nemocnice přes dívčí domov L 410 až po terezínský hřbitov.
Program v kině odstartoval doprovodný film. Ten díky animacím a vzpomínkám pamětníků dokonale přiblížil osud hlavního hrdiny Hanuše Hachenburga – mladého pražského básníka, jehož život předčasně vyhasl v Osvětimi-Březince v pouhých čtrnácti letech. Hanuš psal svá nejvýraznější básnická a divadelní díla přímo v ghettu a zanechal tak po sobě texty, co dodnes mrazí svou zralostí a hloubkou.
Po filmu následoval rozhovor s autorem moderovaný Tomášem Krausem, během něhož zazněla spousta zajímavých myšlenek o vzniku knihy i o tom, jak s ní lze dále pracovat.
Nejvíce nás ohromilo, s jakým citem se do oživování příběhu českého chlapce pustil právě Francouz, který tak pomáhá šířit povědomí o našich válečných dějinách i v zahraničí. Po besedě navíc vznikla neformální debata s autorem i jeho manželkou, z níž vyplynulo, že jsme se ten den rozhodně neviděli naposledy.
Před návratem jsme si ještě prohlédli utajenou modlitebnu s replikou mansardy a muzeum umění v bývalých Magdeburských kasárnách.
A zde si můžete přečíst dojmy samotných účastníků…
Dozvěděla jsem se víc o tom, jak vlastně fungoval terezínský rodinný tábor, a hodně na mě zapůsobila konkrétní svědectví z tamního života. Překvapilo mě třeba to, jak si děti broušením lžiček o stěnu vyráběly provizorní pisátka. Nejsilnější moment pro mě pak byl, když jedna z pamětnic označila za největší hrdiny vychovatele. Ti totiž sami dobře věděli, že mají před sebou jen šest měsíců života, ale přesto dělali maximum pro to, aby děti zabavili, tajně je vzdělávali a pomohli jim aspoň na chvíli zapomenout na strach. I když je Terezín velmi tíživé místo, které ve mně většinou zanechává spíše negativní emoce, tentokrát je dokázala přebít radost z inspirativního setkání v kině Muzea ghetta. Zůstal ve mně pocit naděje a vděčnosti za to, že se o historickou paměť stále pečuje a že existuje spousta způsobů, jak ji oživovat a přibližovat mladším generacím – dokonce i na mezinárodní úrovni. Na jednu stranu mě mrazí z toho, když slyším o dětech, jejichž talent vyhasl kvůli válce. Na druhou stranu mě ale jejich inspirativní díla motivují k tomu, abych se ve svém okolí snažila o změnu, bojovala proti lhostejnosti a šířila jejich odkaz dál. Ráda bych tento příběh pomohla dále propagovat ve Francii a v budoucnu pozvala pana Corgitora s manželkou k nám do Louhans. Nabízí se možnost zasadit toto téma do workshopu – ať už ve Francii, nebo u nás v ČR. Workshop by se mohl zaměřovat na osudy dětí či dětskou uměleckou tvorbu za války. Účastníkům by se daly předložit k nahlédnutí konkrétní básničky (např. Hanuše Hachenburga nebo Evičky Pickové) či výkresy, na které by navazovala diskuze nebo práce s pracovními listy.
V hlavě mi zůstává jedna myšlenka: opravdu si uvědomovat a připomínat, že za každým velkým číslem obětí, usmrcených, ale i dozorců apod., jsou příběhy jednotlivců, tzn. x milionů obětí * 1.
Velmi mě zaujalo, jak se vychovatelé v ghettu i v Osvětimi v jakýchkoliv podmínkách a jakýmkoliv způsobem snažili zabavit nebo učit děti i když byli velmi omezovaní. Velmi mě zaujala myšlenka o tom, že obětí holocaustu bylo 6 mil. x 1, protože je velmi důležité, že to nebyli jen bezejmenní lidé, ale osoby s příběhem, vztahy zájmy atd.
Přišla mi hodně zajímavá výroba tužek v dětském bloku v terezínském rodinném táboře v Osvětimi-Březince, aby děti mohly kreslit. Také mi přišlo zajímavé, že na zdech bloku namalovali Sněhurku z Disneyho filmu, aby děti trochu rozveselili.
Mě hodně překvapilo, jak věrohodně na mě působila ty propagandistická videa, až mi to bylo vlastně nepříjemné… Hodně mě zaujalo, že se o příběh kluka z Čech zajímají Francouzi. Líbilo se mi, jak příběh zpracovali a pojali ho formou vzpomínání lidí, kteří ho znali.
Nejvíc ve mně zůstala myšlenka, že není 6 milionů obětí, ale 6 milionů x 1 oběť, že každý má jeden ten příběh, který stojí za to se jim zabývat.
Odvážím si myšlenku mé budoucí práce s mojí rodinou, kdy jsme dohledali v souvislosti s návštěvou Terezína, že praprababička možná pracovala s panem doktorem Löwitem jako doktorka v Terezíně.
Je až neuvěřitelné, jak moc se snažili nacisté ukázat ostatním, že Terezín je super město pro život. Věděla jsem, že natáčeli film a že řekli Židům, co mají a nemají říkat, ale netušila jsem, že kvůli tomu poslali více lidí na smrt, jen aby zbývající vypadali "více reprezentativně". Je zajímavé, že se Francouzi zajímají o život Hanuše, který nebyl nějaký populární člověk, ale prostě kluk, který měl tu smůlu se narodit v takové době.
Jsme vděční Institutu Terezínské iniciativy, Památníku Terezín, nakladatelství Argo a Francouzskému institutu za inspirativní zážitek a těšíme se, co dnešní setkání přinese do budoucna.
Veronika Pilařová a členové Klubu moderní historie
Všem zúčastněným studentům patří velké poděkováníza důstojnou reprezentaci školy na programu v Terezíně.
