Předmaturanti v Lidicích a Terezíně
V druhý den přijímacích zkoušek proběhla dějepisná exkurze předmaturantů. Jejím cílem byly národní kulturní památky se vztahem k období 2. světové války a Protekorátu Čechy a Morava. Jeden autobus byl vypraven do Památníku Lidice, druhý vyjel do Památníku Terezín. Studenti si mohli z těchto destinací vybrat podle svých priorit. Pedagogický doprovod zajišťovali paní prof. Hantonová a pan prof. Nedbal (v Lidicích), paní prof. Flesarová a pan prof. Soukup (v Terezíně). V článku následují zprávy studentů z obou navštívených míst.
Památník Lidice
Dne 24. 4. 2012 se žáci tříd 3A, septimy A a septimy B v doprovodu paní profesorky Hantonové a pana profesora Nedbala vydali na exkurzi do Památníku Lidice.
S průvodkyní jsme si nejprve prošli pietní území, kde stávala původní obec Lidice, kterou nacisté 10. června 1942 srovnali se zemí jako odplatu za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Zastavili jsme se například u sousoší lidických dětí či u základů kostela. Součástí exkurze byla i prohlídka moderní audiovizuální expozice muzea a návštěva Lidické galerie, kde studenti zhlédli dokument o vyhlazení obce.
Prohlídka místa, kde se odehrála jedna z největších tragédií druhé světové války, byla pro všechny opravdu silným zážitkem.
Martina Boumová, 3A
Památník Terezín
Podle plánu vyrazili někteří žáci z mojí třídy 7MB, dále z 7MA a také z 3A na exkurzi do Terezína v úterý 24. dubna.
Naše první zastávka byla na Malé pevnosti. Malá pevnost v době 2. světové války sloužila jako vězení pražského gestapa nejen pro židovské občany, ale také pro ostatní, kteří se nějak protivili říši. Hrůzné podmínky, ať už nedostatek jídla, oblečení nebo zdravotní péče a místa na spaní a základní hygienu ještě zhoršoval ředitel věznice Jöckel. Když měl špatnou náladu, nechal uvařit vězňům jídlo ze všech balíčků doručených příbuznými vězňů, které obsahovaly (z důvodu záměrného pozdržení vydání balíčků dozorci) již shnilé jídlo, ale i jehly, zbytky nití nebo holící žiletky. Ti ho samozřejmě nejedli, takže měli o jeden den hladovky více. K dokreslení otřesné atmosféry věznice ještě přispěla paní průvodkyně svým vyprávěním o krutých hrách dozorců. K „Židovskému mostu“ si např. pozvali několik Židů a nutili je, aby se navzájem umlátili železnými tyčemi k smrti. Poslední, kdo přežil, byl zastřelen.
Když se některým z vězňů poštěstilo vyhnout se těmto krvavým hrám, zemřeli často hladem, vyčerpáním nebo na nějakou zákeřnou nemoc. Nemoci se totiž v Malé pevnosti neléčily, dozorci nechali nemocné umírat na bolesti a nijak jim až na pár výjimek nepomáhali. Ti silnější přežili a odnesli si hrůzné vzpomínky a šrámy nejen na duši.
Další zastávka nás zavedla do Muzea ghetta v Terezíně. Měli jsme možnost prohlédnout si zde dobové fotografie, texty a další exponáty. Každou půlhodinu začínal propagandistický film, který byl natočen ještě v době 2. světové války, aby všem ukázal, že v židovském městě Terezíně se žije krásně. Tento film jsme bohužel neviděli, ale paní průvodkyně nám na náměstí později vysvětlila, o co vlastně šlo, že se vůbec nejednalo o pravdivý dokument ze života Židů. Takzvaná „Zkrášlovací akce“ byla započata na popud ohlášené návštěvy zástupců Červeného kříže. Z obyvatel se vybralo tisíc šťastlivců a ti se učili chodit po chodníku, což doposud nesměli, a učili se předstírat normální život. Ten v Terezínském ghettu ale nežili, dospělí byli v přeplněném ghettu ubytováni až po 400 v jedné místnosti. Kdo se sebemenší chybou provinil proti zákonům a pravidlům, byl zavřen na Malou pevnost. Po „Zkrášlovací akci“ byla celá zúčastněná skupina transportována do plynových komor.
Krematorium už bylo jen hořkým koncem za vším, co jsme zatím mohli v Terezíně vidět. Tolik krutosti, která se najde v lidech, se spojila v ohromnou bolest vězněných lidí a obyvatel ghetta. Už zbývá jen doufat, že se nikde nic podobného nebude opakovat.
Šárka Puldová, 7MB