Maturitní dějepisné semináře ve Státním oblastním archivu v Praze na Chodovci
Na páteční exkurzi 11. 11. 2011 se oba Dějepisné semináře v maturitním ročníku těšily. Profesoři i studenti doufali, že vše proběhne hladce. První potíže nastaly už na nádraží v Nymburce. Vlaky měly měly půlhodinová zpoždění, a tak nymburská skupina pod vedení paní profesorky Hantonové vyrazila do Prahy zpožděným vlakem. I přes tyto zmatky se naštěstí všichni účastníci exkurze kolem deváté hodiny sešli na Masarykově nádraží v Praze. Tam se rozdělili na dvě skupiny, aby se z kapacitních důvodů archivu během dne vystřídaly ve Státním oblastním archivu na Chodovci a v Muzeu komunismu Na Příkopech.
V Muzeu komunismu shlédli studenti tematicky laděný dokumentární film a expozici přibližující socialistické reálie (dobové předměty doplněné informačními tabulemi). V SOA Praha byl pro návštěvníky připraven celkem pestrý program: Úvodní přednáška pana Mgr. Martina Sováka z Oddělení využívání archiválií a evidence Národního archivního dědictví studenty informovala o fungování, struktuře a funkci archivů. Pak následovala prohlídka depozitáře a restaurátorské dílny. Nakonec si studenti prohlédli malou výstavu vybraných zajímavých archiválií, připravenou panem Sovákem.
Při prohlídce depozitáře jsme ve skupině s paní profesorkou Hantonovou prožili malé dobrodružství. Depozitář, místnost asi 10x10 m, spoře osvětlená, s vybetonovaným stropem a oddělená od chodby dvojitými dveřmi, nám připadal zajímavý. Zápach amoniaku, který vycházel ze stěn, nám zprvu ani nevadil. Problém nastal, když se zabouchly dveře. Zpočátku jsme nastalou situaci plně nechápali, připadalo nám to jako záměrně připravené a zpočátku dokonce příjemné zpestření dlouhé prohlídky. Pak jsme ale zjistili, že betonovaný strop pohlcuje i signál mobilních operátorů, dveře jsou dokonale zvukotěsné a vzduch smísený s amoniakem je po delší době nedýchatelný. V tu chvíli se začala mezi námi šířit panika, ale humor nás ani tehdy neopouštěl. Pan Sovák, který byl naneštěstí zavřený společně s námi, nás uklidňoval a nabádal k tomu, abychom vytrvale bouchali na dveře a volali o pomoc. Sám zvedl telefon, který byl napojen na archivní nouzovou linku, a opakovaně vytáčel čísla 103 a 106, na vrátnici a na velín ostrahy. Teprve po čtvrthodině telefon na druhé straně někdo konečně zvedl a za pár minut jsme byli vysvobozeni. Myslím, že na tuto exkurzi skutečně dlouho nezapomeneme...
Alžběta Dörflová, 8OA