Zemřela profesorka Marie Kořínková
7. února 2023 nás opustila PaedDr. Marie Kořínková, emeritní profesorka dějepisu na nymburském gymnáziu. Zemřela v důsledku těžké nemoci v nedožitých 80 letech. Svým nezaměnitelným způsobem výuky dokázala roznítit zájem o historii v řadě studentů tříd, které od 90. let do počátku 21. století vyučovala.
Marie Kořínková se narodila dva roky před koncem 2. světové války. Pocházela od Kroměříže a na rodnou Moravu nikdy nedala dopustit. Se svým manželem, zvěrolékařem, se odstěhovali do Polabí, kde vzdáleni od všech příbuzných založili vlastní rodinu a vychovali dva syny. (O svém muži ovšem vždy mluvila jako o své “větší a lepší polovičce”.) Dočkala se také čtyř vnoučat a věnovala jim jako babička posledních deset let svého života.
Před sametovou revolucí pracovala v Městském muzeu v Lysé nad Labem, které je součástí a zároveň pobočkou Polabského muzea v Poděbradech. Její zásluhou byl na dnešním náměstí Bedřicha Hrozného v Lysé nad Labem ke stému výročí narození nejslavnějšího městského rodáka a rozluštitele klínopisné chetitštiny v roce 1979 umístěn pamětní kámen. Stojí právě naproti budově muzea a v blízkosti orientalistova rodného domu. Je na něm chetitsky i česky první Hrozným rozluštěná chetitská věta. Marie Kořínková ráda vyprávěla, jaké těžkosti s osazením kamene byly (málokdo si všimne, že dodnes nestojí na obvyklém podstavci, ale na obyčejné patinované prefabrikované betonové studniční skruži).
Zřídit novou expozici o předovýchodní archeologii, chetitologii a orientalistice a osobnosti prof. Bedřicha Hrozného v lyském muzeu (jejíž mnohem modernější podobu lze v muzeu navštívit v současné době) Marii Kořínkové komunistický režim povolil jedině pod podmínkou, že v druhé polovině budovy bude otevřena pamětní síň dějin dělnického hnutí. Musela na ni přistoupit. Jejím dalším snem bylo připravit pro muzeum i stálou výstavu o dějinách města (k jejímu vzniku došlo teprve docela nedávno).
Na začátku devadesátých let nastoupila Marie Kořínková na Gymnázium Nymburk, kde působila až do svého odchodu do penze v roce 2005. Svým zaujetím pro historii dokázala opravdu upoutat a udržet pozornost, výklad ráda doplňovala úryvky dokumentárních pořadů, které z televize po večerech sama nahrávala na videokazety zakoupené nebo darované sponzory. Je pravda, že některá témata a období měla prostě raději a dokázala se u nich zdržet řadu hodin. Jiná období zase nikdy nestíhala probrat. Dokázala ale formovat vztahy a postoje svých studentů, což je dovednost, která se u učitelů cení jako vrcholné pedagogické mistrovství, kterého ne každý kantor dosáhne. Její žáci určitě nikdy nezapomenou na její výraznou gestikulaci rukou.
Promlouvala o minulosti s nadhledem, mnohdy s mírnou nadsázkou, ale téměř nepřetržitě se zřetelnou láskou a strhující vášní. Byla vždy přátelská, měla inteligentní humor a uměla si dělat legraci i sama ze sebe. Studenti se od ní leckdy dozvěděli i různé zážitky z její učitelské praxe (občas se sice opakovaly, ale proto si je lépe pamatujeme). Třeba, jak v nejužším místě kutnohorského stříbrného dolu Osel, 20 metrů pod zemí, fingovala vlastní uvíznutí v chodbě. A byla překvapena, jak ji zbytek výpravy okamžitě a velmi energicky dokázal z kritického místa spojenými silami uvolnit. Na její hodiny dějepisu se těšívali i ti, kteří měli po maturitě namířeno na přírodovědné nebo technické studijní obory.
Marii Kořínkové prošla rukama mimo jiné i celá řada současných učitelů dějepisu nejen naší školy. Některé nasměrovala a podpořila v jejich studijním a kariérním zaměření. S některými měla velmi blízký, až mateřský vztah. Do miniaturního kabinetu dějepisu ve vile se za ní rádi vraceli, dokud ho obývala. Její dílo i odkaz, který nám tu po sobě zanechala, přetrvává na škole (zejména ve vile) do jisté míry stále.
Na penzi nedokázala profesorka Kořínková zahálet. Krátce učila ještě i na ZŠ Milovice a na Obchodní akademii v Lysé nad Labem, kde byla svými žáky rovněž velmi oblíbená. S manželem se obětavě věnovala kulturním programům v Domově seniorů na zámku v Lysé nad Labem (tam docházela průběžně už od roku 1985), i přednáškové a osvětové činnosti v lyské a potom i milovické městské knihovně. Její pravidelné měsíční večerní přednášky se nazývaly Toulky (českou) minulostí; na pozvánkách ovšem vždycky stálo “beseda s dr. Marií Kořínkovou”. Obzvláště milovala a poutavě vyprávěla o dějinách umění, uměleckých slozích a kultuře dob dávno minulých. Velmi jí na srdci ležely dějiny města a také historické osobnosti, které v něm působily, nebo byly přímo lyskými rodáky.
V roce 2008 byla oceněna za významný přínos pro život seniorů. Při té příležitosti poskytla Nymburskému deníku krátký rozhovor. Na publikacích a brožurách, které psala a které byly přeloženy i do světových jazyků, spolupracovala se svým manželem Janem; ten je doplnil i svými fotografiemi. Krátkou studii máme jejich zásluhou například o lyském katechetovi Josefu Vojáčkovi, učiteli Aloisi Holubovi, známá je i Barokní Lysá.
Na samostatnou kapitolu by bylo shrnutí průvodcovské činnosti penzionované Marie Kořínkové. Nejde ani spočítat, kolik zájemců za svůj život provedla lyským zámeckým parkem, kostelem sv. Jana Křtitele nebo i zámeckou budovou. Barokní sochy a osobnost hraběte F. A. Šporka připomínala ráda a velmi často.
Ještě v červnu 2019 ji v Lysé navštívili studenti Virtuální univerzity třetího věku (která probíhá na nymburském Hrabalově gymnáziu) a nechali se poučit o zaniklých stavbách, které hrabě Špork v okolí Lysé nad Labem před třemi sty lety nechal postavit. Zážitky barvitě popisuje článek na webu školy z té doby.
Nezapomeneme.
profesoři a profesorky Hrabalova gymnázia
