ZLATÁ EXPEDICE ZA ZLATOU RÉVOU

Již před expedicí jsme zjistili, že jsme si nevybrali úplně nejlepší část roku vzhledem k počasí, které nás mělo celé 4 dny a 3 noci provázet. Proto jsme při balení krosen museli zohlednit i možné "mírné" namočení, a to nejen oblečení. Podle pravidel expedice si členové nesmějí po cestě nic kupovat a musí být maximálně nezávislí vůči technologiím, a proto jsme si veškeré jídlo museli nést v batohu sami a pití jsme vždy dotočili v kempu. S přidanou zátěží, způsobenou ještě stanem, měl každý z nás na zádech bezmála 20 kilogramů.

DEN 1. Jak už jsme zmínili, první den jsme vyrazili vlakem z Nymburka, a v doprovodu paní profesorky Martínkové a pana profesora Barančíka, jsme jeli do Hustopečí. Cestu jsme si ozvláštnili spánkem, nebo hazardními hrami, jako je například prší. Po několika přestupech jsme dorazili na místo, kde se s námi oba profesoři rozloučili a nechali nás napospas našemu osudu. Když jsme se vymotali z města a minuli asi tak 12 cedulí s nápisem BURČÁK věděli jsme, že bude naše putování plné pokušení, kterému budeme muset odolat. Cesta vedla mezi krásnými podlouhlými vinicemi, na kterých rostly ještě krásnější hrozny, které nás rozhodně nenapadlo po cestě jíst. Množství jiných plodů naší krajiny, jako byla jablka, ořechy či šípky nás provázely po celou dobu naší výpravy, a když už jsme si nemohli nic kupovat, tak nám alespoň toto zpříjemňovalo naše putování. Zjistili jsme že plašiče špačků, které každých 10 vteřin dělají rány, které by mohly vzbudit i mrtvého, fungují i na obyčejné smrtelníky jako jsme my a mnohokrát jsme se lekli. Během cesty jsme obdivovali květinovou a dýňovou výzdobu místních obyvatel, udělali jsme přestávku na něco, čemu by se teoreticky dalo říkat oběd, polemizovali o tom, jestli je tenisová raketa vhodný partner do života a po pár hodinách pózování před naučnými tabulemi a nadávání na elektrokola jsme dorazili k nádrži Nové Mlýny, na které nás nejvíce zaujal obrovský, suchý strom trčící uprostřed nádrže z vody. Po krátké, ornitologické přednášce jednoho ze členů expedice jsme se vydali dále po silnici, která byla z obou stran omývána vodou z nádrže, až jsme dorazili na náměstí v Dolních Věstonicích, ze kterého to byl už jenom kousek do místního kempu, kde jsme si postavili stany a po 14 kilometrech v nohách jsme se začali připravovat na konec dne. Celkově jsme s sebou měli dva stany, a jelikož jeden byl pro 4 osoby a druhý pro 2, tak vždy jeden člen expedice musel absolvovat romantickou noc s krosnami. Během večeře, ke které jsme si dali výtečné fazole s kukuřicí a chlebem, jsme hráli hry na pozornost, což bylo trochu komplikované vzhledem k tomu, že už byla tma. Ještě před spaním se někteří členové ujali role módní policie a lekcí sebeobrany jsme ukončili první den.

DEN 2. Když jsme se vzbudili nad nádrži se vznášela ranní mlha. I přes to, že jsme spali u vody, nebyla nám taková zima, jako jsme předpokládali. K snídani si dal každý své jídlo, které si přivezl z domova, zabalili jsme stany pokryté rosou a vydali se směrem k zřícenině hradu Děvičky. Po cestě Dolními Věstonicemi jsme ještě potkali dřevěnou sochu Věstonické venuše, která nás velmi zaujala (viz fotogalerie). Počasí nám přálo, možná až moc, jelikož jsme se zapotili již při prvním výstupu do kopce, během kterého jsme zkoumali naučné tabule a vedli politické debaty. Před vstupem na zříceninu, jsme odložili batohy, jelikož jsme usoudili, že ani případným zlodějům by se nechtělo tahat s takto těžkými krosnami a šli jsme si prohlédnou nejprve bývalý palác, kde jsme si udělali pár fotek a našli kešku, a poté bývalou baštu. Bylo vcelku hezké počasí, a proto jsme měli krásný rozhled nejen do celé CHKO Pálava, ale i do poměrně rozsáhlého okolí, vzhledem k nížinatému povrchu Moravy. Naše cesta pokračovala na další zříceninu, tentokrát Sirotčí hrádek, kde jsme se naobědvali a znovu se pokochali výhledem do okolí. Sešli jsme o kousek níže a vraceli se tak trochu cestou necestou podél kopce, ze kterého jsme právě sešli. Nechyběla ani ochutnávka vína (myšleno hroznového), kvůli které se naše skupina dělila na tři části, podle toho jaký druh hroznů nám chutnal, bílé, modré nebo růžové. Poté, co jsme dorazili do Pavlova, jsme si udělali menší přestávku, během které nás tajně kontrolovali profesoři z úkrytu v restauraci. Naše putování dále vedlo nekonečnou cestou podél nádrže, během kterého jsme pozorovali hejna špačků, která brala vinice útokem. Na asfaltové cestě, široké asi tak pro 4 lidi, jsme potkali spoustu velmi přátelských rybářů a roznášeli tak povědomí o Nymbursku i v těchto končinách. Například jsme se dozvěděli, že to, že po mistrovství světa v rybaření, které se zde koná, neberou ryby, není jejich úbytkem, ale jejich překrmením. Zbytek cesty už byl poměrně klidný, až na hejna komárů, která se nám vznášela nad hlavami. Po ubytování v kempu v osadě Nové Mlýny u břehu Dyje jsme si k večeři dali výtečný kuskus s rajčaty a bazalkovým pestem. Ve stanu ještě proběhla debata o Mohamedovi a horách a poté jsme šli na kutě.

DEN 3. Třetí den nezačal moc přívětivě. Zhruba kolem deváté hodiny ranní začalo pršet a nepřestalo až do půl jedné, takže během cesty z kempu do Lednice proběhly pouze vtipy stylu že v tomto počasí nejdeme do Lednice, ale do Mrazáku. V Lednici jsme si dali oběd pod dřevěnou pergolou místní zavřené vinotéky, převlékli jsme se a pokračovali na zámek. Prošli jsme si areál a prohlédli Janův hrad. Zajímavost o tomto hradu je, že byl postaven tak, aby vypadal poničeně. Naše cesta pokračovala kolem Loveckého zámečku u kterého jsme zjistili, že nás déšť trochu popohnal a tudíž jsme měli časový náskok a mohli jsme si dát pauzu. Během dalšího putování jsme trávili dlouhé chvíle určováním druhů vozů Škoda Octavia, ale to úplně nesouviselo s expedicí. Podél cesty se táhly koleje a my došli až k NPR Lednické rybníky, které byly bohužel zrovna vypuštěné a bylo vidět pouze ptactvo, což obzvláště potěšilo člena expedice, který je vášnivým skoro-ornitologem. Cestu jsme si proto mohli mírně zkrátit chůzí po pláži, ale moc se nám to nevyplatilo, vzhledem k bahnu, které se lepilo na boty. Vylezli jsme na mírný kopeček k Apollonovu chrámu, který se tyčil nad vypuštěným rybníkem, a už nám zbýval jen krátký úsek cesty do kempu. V kempu jsme museli nejprve natáhnout lano abychom usušili stan, který byl mokrý z ranního deště a k večeři jsme si uvařili instantní polévku. Únava některých členů po dvacetikilometrové tůře už byla značná, a proto jsme usnuli velmi brzo. Samozřejmě před usnutím opět nechyběla diskuze o Mohamedovi a hoře.

DEN 4. Z tohoto dne jsme měli nejmenší strach, jelikož jsme měli naplánováno pouze 15 kilometrů. Ráno bylo jako ty předešlé, až na snídani, kdy jsme si všichni dali instantní kaši. Vyrazili jsme po cestě, po které jsme den předtím přišli a na rozcestí za rybníkem jsme zahnuli na opačnou stranu. Asi po jednom kilometru na nás z lesa vykoukl chrám Tří Grácií. Toto mi přišlo na celém Lednicko-valtickém areálu zvláštní, člověk jde a jde a jde a najednou, z ničeho nic se z lesa vyloupne velká, jakoby antická stavba. Nicméně jsme poté mírně sešli z plánované trasy, ale hned jsme se zorientovali, přizpůsobili a pokračovali až do Hlohovce. Zde jsme navštívili krásný Hraniční zámeček, který dříve rozděloval Markrabství moravské a Arcivévodství dolnorakouské. My jsme toto místo využili na krátkou pauzu s hezkým výhledem na přilehlé jezero s labutěmi. Poté už nám zbývala jenom cesta městem, vinicemi a zakončení zámečkem Belveder. Vstupem do Valtic skončila naše expedice. Poté už jsme jenom došli na zámek Valtice a zde jsme navštívili místní výrobnu pralinek a samozřejmě jsme si nějaké koupili, vzhledem k tomu, že expedice skončila. Zpáteční cestu vlakem jsme měli okořeněnou menším zážitkem, ale podrobnosti raději vynechám. Celkově jsme tedy ušli 70 kilometrů s plně naloženými krosnami, což si myslím, že je úctyhodný vysledek. Zranění nebyla skoro žádná kromě puchýřů a namožených svalů.