Dobrodružná expedice DofE

Cesta z Jičína byla krátká a my se za malou chvíli ocitli v naší první mezistanici – Holín. Tam se také nacházela naše první keška. Tu jsme našli bez nejmenších problémů a po malém občerstvení jsme se vydali opět na cestu. Keška byla skryta nedaleko místního hřbitova. Tehdy padla legendární věta našeho vůdce: „nebojte, je to takový 3 až 4 km“. Tato věta padala následujících 20 km poměrně často.

            Další zastávku jsme udělali až v Troskovicích, vzdálených 3 až 4km od Holína. Tam byl náš další cíl. Keška číslo 2. Tu jsme našli až po malém pátrání. Překvapivě byla opět u místní ho hřbitova

            Během cesty do Újezdu přišlo první přezkoumání trasy. To však proběhlo vesměs úspěšně a my tak pokračovali rovnou do Újezdu za keškou číslo 3 a obědem. Hledání nám opět nečinilo žádný problém a my si tak mohli dát náš studený oběd. Poprvé jsme se tu také setkali s naším panem profesorem. Vše nám krásně vycházelo a tak jsme si mohli dovolit chvilku odpočinku.

            Po pronesení věty, že všeho moc škodí, jsme se opět vydali na cestu. Tentokrát směr rybník Krčák a tím pádem směr keška číslo 4. Tady jsme bohužel narazili na tvrdý odpor a kešku se nám nepodařilo najít. S těžkým srdcem jsme se tedy vydali směrem do naší cílové stanice- Kemp Sedmihorky.

            Cestou jsme měli najít kešku číslo 5, ale ta bohužel byla nad naše síly a proto jsme ji nenašli. Zklamaní jsme museli pokračovat dál až do kempu.

            V kempu už na nás čekal náš pan profesor. Postavili jsme tedy v rychlosti stany a začali připravovat naší teplou večeři. Měli jsme buřty. Jejich příprava samotná nebyla tak náročná, ale fakt, že škola v přírodě, co měla stany vedle nás nám sebrala všechno dřevo, byl zdrcující. Naštěstí jsme ukořistili pár větviček a mohli jsme opékat.

            Spát jsme šli poměrně brzy. Asi v deset hodin večer. A čekalo na nás pár krásných hodin spánku.

            Druhý den jsme měli naplánovanou teplou snídani. Udělali jsme si ovesnou kaši s vločkami a skořicovým cukrem. Problém byl v tom, že ač jsme měli dostatek ešusů, tak jsme pro šest lidí měli pouze 3 lžičky. Snídaně tedy byla velice zajímavá a pro ostatní jistě velice zábavná.

            Po uklizení tábořiště jsme se vydali na naší další trasu. Tentokrát směr hrad Trosky. Na hrad to bylo jen 3 až 4 km. Nebylo třeba se bát. Fakt že to nakonec bylo 9 km nikoho moc nepřekvapoval. Na troskách jsme našli naší poslední a velmi vytouženou kešku číslo 9 a mohli jsme si dát oběd. Pojem oběd znamená pouze pár sušenek, starou housku a neuvařené vločky. I tak jsme si oběd užili a vyrazili na závěrečnou cestu do Libuně.

Cesta do Libuně neprobíhala nijak dramaticky a dorazili jsme tam s lehkým předstihem. Cestování po Libuni už ale lehké dobrodružství bylo. První problém nastal, když jsme hledali nádraží. Libuň byla totiž větší, než jsme očekávali, a tak nám dalo hledání nádraží docela zabrat. Každopádně, jsme nádraží našli. Jestli úspěšně, to se říct nedá. Po chvíli odpočinku jsme zavolali našemu panu profesorovi a nahlásili úspěšný nález nádraží. Teď ale přišel ten správný zvrat. Byli jsme na špatném nádraží. Sice v dobré vesnici, ale na špatné zastávce.

            Celí unavení jsme vyběhli hledat to pravé nádraží. Proběhli jsme celou vesnici a až za vesnicí bylo vytoužené nádraží.

            Šťastni jsme tedy nastoupili do vlaku a nechali jsme se odvézt domu.

            Celá expedice se odehrála bez problémů a bez závažných zranění- tedy až na jeden pochroumaný kotník. Každopádně expedici dokončili všichni.

Veronika Martínková