Umění 20. a 21. století ve Veletržním paláci
Exkurze sexty A do Národní galerie (opět), tentokrát na výstavu v duchu 20. a 21. století, očima Kristýny Kutnarové (opět)
Moderní umění bylo vždycky sporné – pravda se nejspíš ukáže až v další etapě, až už budou všichni jeho autoři dávno mrtví a současníci zapomenuti. Nikdo si není doopravdy jistý, zda je ve skutečnosti nesmyslné a úplně mimo, anebo zcela geniální – ovšem kde je hranice mezi nesmyslností a genialitou, či zda tato hranice vůbec existuje, je další otázka. Otázky, toť přesně to, co mi plnilo hlavu po celou dobu výstavy. Občas mě napadalo, čeho vlastně chtějí umělci dosáhnout; pokud se totiž člověk příliš dlouho zaobírá hlubokými myšlenkami, najednou mu každý další krok připadá zbytečný, svět okolo něho se zdá být nereálný; v hlubokých myšlenkách není místo pro barvy, štětce, galerie, peníze na vstupné a školní exkurze. Takže nezbývá než hledat další hranici, hranici mezi tím, co je ještě snesitelné, pochopitelné, ocenitelné a smysluplné, a tím ostatním. Lépe řečeno je třeba vnímat život kolem sebe a co nejvíc přemýšlet, nicméně naše úvahy nemohou dospět dál než úvahy umělců – nesmíme si pokládat otázku, co je umění, odkud se vzalo, jak se pozná jeho hodnota či zda za to jeho tvorba vůbec stojí. Kdo si kdy přivlastnil právo posuzovat a hodnotit umění? Vždyť je to jen zhmotnělá myšlenka, zhmotnělá podstata jednotlivé lidské bytosti, a tu snad nejde považovat za dobrou či špatnou – může být jen pravdivá, anebo umělá. Přes to všechno je zde ale jeden nezvratný fakt – totiž že to, čím jsme v rámci galerie putovali, je naše minulost, mapa uvažování našich předků a minulých generací, jejichž společnost a životní styl umělci přímo či nepřímo ovlivnili. Bez těch zdánlivě bezvýznamných obrazů bychom dnes možná nebyli, kým jsme; umění formovalo náš svět dávno předtím, než jsme se do něj narodili. Malířství dvacátého století bylo hojně ovlivněno politickými a sociálními zvraty – dvacáté století má prostě jakési jedinečné kouzlo, to mi nikdo nevymluví – a psychika lidí se zjevně dostala na horskou dráhu. Najednou byli všichni jako splašení, dělali všechno, co je napadlo, rušili staré formy, náměty, zvyky; pryč s estetikou, pryč se základy umění, přichází něco nového. Obrazy jsou prosyceny nenávistí k době; jenže u které doby tomu tak nebylo? Lidé jsou urputně zaujatí proti přítomnosti a dovedou se upínat pouze na minulost či na budoucnost; je to tak mnohem pohodlnější. Jedna z věcí, která mne fascinovala nejvíc, bylo takzvané umění akce. Konkrétní dílo nebylo vlastně nic hmatatelného; zbyly po něm pouze fotografie muže, sedícího venku na ulici, s cedulí, na níž se skvěl příkaz ke kokrhání pro všechny kolemjdoucí. Můj první dojem byl jen udivený a nijak obdivný; taková blbost by přece napadla každého. Posléze jsem se zamyslela nad tím, kolik z mých přátel v poslední době vybízelo náhodné lidi na ulici, aby kokrhali. Všichni to máme v sobě, ale málokdo to dokáže. Možná je každý člověk na světě skrytým umělcem, ale jen někteří seberou odvahu k tomu, aby se jím stali i na povrch. Falešná idyla od Kunce jako by byla sama o sobě reklamou na nádhernou lež s padesátiprocentní slevou. Černického motorkářské helmy nám ukazují, že i pocit se dá v dnešní době sériově vyrobit. Fantazii se meze nekladou. Jak moc a jak málo může vyjádřit kupříkladu jediná tečka. Jsou zásluhy, které umělci přisuzujeme, vždy oprávněné, anebo se v roli diváků pouze mermomocí snažíme najít hluboké myšlenky, které v díle ve skutečnosti skryté nejsou? A pokud tomu tak je, můžeme tvrdit, že je to špatně, když nám to tak jako tak pomohlo dojít k vlastním úvahám? Úplně na konci, poté, co jsem byla protažena všemi chodbami, nejrozličnějšími styly a působením všemožných osobností; vyšťavená, zmatená a trochu zruinovaná, mi na mysl vytanula už jen jedna, poslední otázka: kdo jsi?
24. 4. 2013
Kristýna Kutnarová