Zlatá expedice po Liberecku aneb DOFča po filmových místech
Dne 1. července 2021 jsme se vydali z nymburského nádraží vstříc naší poslední expedici. Zlatá expedice je zpravidla ta nejnáročnější, jelikož trvá nejdéle, a to 4 dny a 3 noci. My vymysleli hned dva způsoby, jak si onu dlouhou zkoušku zpříjemnit. Zaprvé jsme si našli poměrně zajímavé a originální téma, cesta po filmových lokacích, a zadruhé jsme místo těžkého stanu s sebou nesli na spaní hamaky.
Ve vlaku směrem do Jablonného v Podještědí jsme původně plánovali dospat časné ranní vstávání, ale všichni jsme byli jako na trní. Nakonec jsme začali hrát slovní hru – kontakt, při které padaly takové pojmy, že by na nás profesoři byli hrdí, má nejoblíbenější slova byla: inflace, vertikutátor a isobara. Než jsme oficiálně začali naší expedici, museli jsme sehnat obchod, abych si koupila kartáček na zuby, jelikož můj zůstal doma na umyvadle. Konečně vybaveni jsme se tedy vydali na naše dobrodružství.
Prvním dnem nás provázely filmy Tajemství staré bambitky a Poslední aristokratka. Zastavili jsme se u dvou hrádků; Bredovský letohrádek, kde se nám hned vybavily scény z naší oblíbené pohádky, a Lemberk, kde jsme si dali na malebném nádvoří první posilnění, které se vzápětí ukázalo jako velmi potřebné. Čekalo nás totiž přejít Kozí hřbety a doplazit se k přístřešku, kde jsme první noc přespávali. Abychom se vůbec vyškrabali na hřebeny, museli jsme pokořit převýšení 511 metrů, po cestě jsme ještě zatočili špatně a ušli jsme o 6 kilometrů víc. Umučení cestou jsme dorazili k cíli, kde na nás čekala paní profesorka Martínková. Zatímco se Linda a Oliver pustili do vaření večeře, já jsem s Aničkou a Idou začala hledat vhodné stromy pro uvázání hamak. Ani se mne neptejte, kolikrát jsme je převazovaly, protože s námi začaly klesat. S naprostým optimismem jsme po naší tradiční partii karet šli spát. Naše dobrá nálada opadla hned během první půl hodiny převalování se.
Ráno nebylo z nejpříjemnějších, jelikož jsme se všichni probudili brzy z rána s drkotajícími zuby. Hned jsme se pustili do balení spacáků a hamak, protože jsme věděli, že je na pátek hlášený déšť. Ale to, co se strhlo během snídaně, to rozhodně v plánu nebylo. Až do jedné odpoledne se valily z mraků proudy vody. Po domluvě s paní profesorkou Martínkovou jsme zavolali vedoucí skautského střediska v Hrádku nad Nisou, zda bychom nemohli přespat u nich v klubovně a vysušit si věci. Naštěstí byli velmi vstřícní, takže jsme se hned vydali na cestu, déšť nedéšť. Na třetí pokus jsme onu klubovnu našli, nebyla totiž přímo v Hrádku, ale v navazujícím městečku Chotyně. Tamní skauti se scházejí ve zrenovované trafo věži, což byl zážitek pro nás všechny. Když jsme si trochu odpočinuli, vydali jsme se na hrad Grabštejn, jenž byl necelý kilometr a půl daleko. Byl též na našem seznamu filmových lokací, tentokrát s filmem Čert ví proč. K hradu vedla strmá cestička, která nám jen potvrdila, že jít sem bez krosen byl opravdu chytrý nápad. Jako první nás přivítala nádherná bylinková zahrádka, plná levandule a mateřídoušky. Jejich vůně byla cítit už z dálky.
Ráno jsme se probudili snad ještě více rozlámaní než po noci v hamace, ale alespoň jsme se nebudili zimou. Po snídani v trávě jsme se poradili s paní profesorkou o následující trase a vydali se na 22 kilometrů dlouhou cestu. Prošli jsme skrz několik vesniček, kolem ohrady s krávami i koňmi a celý den nás kontroloval z výšky Ještěd. Na oběd jsme se zastavili v parku u řeky Nisy. Ten byl nově zrenovován po záplavě v roce 2010, takže byl vybaven altánky, hřišti a nejrůznějšími prolézačkami. Při odchodu jsme samozřejmě museli některé zkusit, a to i s krosnami! Po cestě jsme doplnili vodu u moc milého postaršího páru, který nám rovnou udělal exkurzi po své zahradě. Nakonec jsme došli až do vesničky Krásná Studánka. U rybníku Kačák jsme si uvařili večeři, bohužel jsme neměli dostatečně velký ešus, abychom vše smíchali, takže jsme použili velký ziplock sáček, který paní profesorka nazvala „porcelánovou výbavou“. Na to, jak nevábně výsledek vypadal, dle Aniččiných slov to chutnalo alespoň desetkrát lépe. Poslední večer se nám hamaky povedlo uvázat už rychleji, i na zimu jsme se připravili. Než jsme usnuli, létal kolem nás roj světlušek, který vytvořil kouzelnou atmosféru pro konec naší poslední expedice.
Poslední den nás čekalo jen 12 kilometrů s malou přestávkou pod Dračím vrchem, kde Oliver zůstal s krosnami a dívčí část vyběhla na vrch nafotit jednu z posledních filmových lokací. Patřila filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Pak jsme se vyškrabali na poslední krpál a sestoupali do Liberce, kde jsme, po vyfocení Náměstí dr. Eduarda Beneše, kde se natáčela část nejnovějšího dílu Spidermana, ukončili expedici. Jako první jsme samozřejmě zavítali pro jídlo a na záchod, až poté následovaly naše kroky na liberecké nádraží, odkud jsme vyrazili unavení, páchnoucí, ale šťastní, domů.
Za celou expedici
Zuzka Kyselová 6XA
