Jazykový kurz Eastbourne - Den druhý...

Den 2., Pondělí 5. 10.

Probouzím se. Je 5 hodin ráno v noci. Vjíždíme do Calais. Monča nás informuje, jak bude probíhat celní kontrola. Má-li někdo v kufru uprchlíky, má je prý vyhodit teď. Nikdo se nezvedá. Zajímavé. Zastavujeme u celní budky. Vystupujeme z vozu a řadíme se do fronty. Rozhlížím se kolem. V rohu je prostor asi 1 x 2 metry ohraničený nízkým plůtkem. Kdyby v něm nesedělo 7 migrantů, řekl bych, že je to dětský koutek. Upozorňuji na ně Monču. Je mírně překvapena, dneska je prý nějaká plodná noc. Normálně tam sedí jen 2, nebo 3.  Došla na mne řada. Jdu k celníkovi a ukazuji občanku. Zatímco kontroluje její platnost, ptá se, jak dlouho budeme v Anglii. Odpovídám: "´till Friday." Uspokojen mou odpovědí, kyne mi svou levicí, abych šel dál. Jdu k autobusu a nasedám do něj.

Popojíždíme. Zařazujeme se do fronty čekající na nalodění. Stojíme asi pět minut. Autobus začíná couvat, popojede dopředu a znovu couvá, vytočí to doprava a nasměruje svůj čumák mezi dva náklaďáky. Zatroubí. Řidič druhého náklaďáku se probouzí, vstává, ukazuje nelichotivé gesto a kousek couvá. Autobus projede mezi kamiony a zařadí se do jiné fronty. Čtu další dva články z Playboye. Bořek jeden. Uvažujeme o možnosti ztišit hochy ze ZŠ Lužná zapůjčením Playboye. Začíná naloďování. Jedou auta po naší levé straně. Dvě. Paní co má na starosti naloďování jde ke třetímu autu a klepe na okénko. Řidič se probouzí, omlouvá se a šlápne na plyn. Jedeme my. Vjíždíme na trajekt. Zastavujeme přímo vedle schodiště označeného modrými kytičkami. Monča nám doporučuje, ať se na trajektu dospíme. Hrdinsky odmítáme, půjdeme na Open Deck a budeme se celou dobu dívat na moře. Na otevřené palubě je celkem zima. Chceme si sednout ke stolečkům a posnídat. Zjišťujeme, že židličky jsou přivázané řetězem k podlaze. Přibližně v té vzdálenosti, aby se nepohodlně používal stůl. Blbý. Trajekt se rozjíždí. Koukáme na moře a pomalu mrzneme. Rozhodujeme se s Bořkem, zahřát se konverzací s cizinkami. Bořek pozdraví: "Hello", cizinka se usměje, zaváhá a ptá se kamarádky: "Co mu mám odpovědět?" Přecházíme do češtiny. Jsou z Veselí na Moravě a jedou na jazykový kurz. Asi tam jede hodně Čechů. Alespoň nebudeme sami. 

Ruce i nohy nám mrznou. Zbaběle se přesouváme do nitra trajektu, připojujeme se k naší skupince a usínáme s hlavou na stole. Probouzím se. Snídám toasty od maminky. Ozve se hlášení. Ostatní se probouzí. Ne že bych rozuměl jediné slovo, ale vykládám si to tak, že máme jít zpět k busu. Člověk, stojící u schodiště mi vysvětluje, že dolů se jít nedá, stále plujeme. Vyjdu ven a pozoruji světla Doveru. Hlášení. Tohle taky nebylo ono. Světla přístavu. Další hlášení. Lidé odcházejí. Tohle bylo ono. Jdeme do busu. Děti z Lužné si vyprávějí, kolik kdo naházel peněz do automatů, které byly na lodi. Hloupé děti.

Vyjíždíme. Monča nás nechá hodinku spát. Budí mne „Here Comes the Sun“ od Beatles. #SoBritish Po chvíli už nám Monča vypravuje spoustu věcí o Anglii, Británii a Londýně. Zanedlouho máme vystupovat v Greenwichi. Jsme varováni, že bude celý den pršet, ať si vezmeme pláštěnky a deštníky. Pláštěnku nemám. Deštník taky ne. Bunda je v kufru v zavazadlovém prostoru. Opatrně se ptám, zdali by bylo možné se dostat k svému kufru. Bylo, ale pan řidič se mračí. Je to trapné, ale do kufru potřebuji jen já a některé děti z Lužné. Zatímco se stydím, vytahuji bundu, raději tu silnější a zavírám kufr. Řadíme se, chytáme se za ručičky a vcházíme do Greenwichského parku. Najednou Bořek prohlásí: "Tohle není pořádný anglický park. V Lysý máme lepší. Tohle vypadá spíš jako francouzský park z Lysé." Monču očividně pobavil. Záleží, jestli to bylo jeho záměrem. Potkáváme ochočené veverky. Žebrají kousek jídla. Pohrdáme jimi a jdeme dál. Prý škrábou. Došli jsme k observatoři. Skýtá se nám nádherný výhled na Londýn. Vidíme mrakodrapy, O₂ Arénu (velká, s ikonickou střechou, žluté stožáry vypínající plachtu), blíže pak Temži a Námořní akademii. Krása. Kocháme se. 

Jdeme dělat turistické věci. Seřizujeme si čas podle observatoře. Fotíme se na nultém poledníku (který je teda podle nejnovějších měření asi o 200 metrů dál, ale co už). Já jsem kreativní a dělám na nultém poledníku stojku (přesně jako někdo ze skupinky před námi), kterou mi ovšem pan profesor tvrdě kritizuje. Zamáčknu slzičku a pomalu se přesouváme níže,  k námořnímu muzeu a námořní akademii. Ještě před ní je ale Queen´s House. To bylo tak: Král a královna byli na lovu, královna omylem zastřelila královi psa. Král ji seřval, královna se urazila. Na usmířenou dostala tento (obrovský) palác. #RoyalFamily Přicházíme k muzeu. Před ním je v lahvi model lodi HMS (Her Majesty´s Ship) Victory. Vlajková plachetnice admirála Nelsona, která je nejdéle sloužící armádní lodí na světě. Stále v provozu. Přesouváme se k akademii. Prý se tu natáčeli poslední Piráti z Karibiku. Dnes je tu University of Greenwich. Pokukujeme po studentkách, ale jenom trošku. Chceme nějakou v uniformě. 

Přesouváme se k lodi Cutty Sark, která kotví opodál. Je nějak nasuchu. Od té doby co před několika lety vyhořela, je jen na podstavci a vodu vypustili. Všímáme si poštovních schránek a telefonních budek. Dostáváme výklad. Na poštovních schránkách je vždy zkratka panovníka, za kterého byla postavena. Na této je GVIIR – George the Seventh, Rex. Zajímavé. Telefonní budka je červená. Prý jsou tu i žluté, oranžové bílé a černé, podle provozovatele. V černých je i Wi-Fi. Máme rozchod. Děti z Lužné zapadli do McDonald ‘s. Hloupé děti. My se procházíme. Došli jsme k metru. Zkoumáme, zda by se, čistě hypoteticky, dalo jet na černo. Dalo. Beru si výtisk novin. V autobuse si je přečtu. Vracíme se na meeting point. Začíná být vedro. Schovávám bundu do batohu. Snad nebudu moc předbíhat, když řeknu, že jsem ji ten den už nevytáhl. Prý že bude pršet. To tak. 

Jdeme tunelem pod Temží. Pod stropem visí spousta kabelů. Ptám se Bořka, jestli nemá štípačky. Nemá. Vylézáme na druhé straně. Krásný výhled na observatoř. Jedeme nadzemkou. Přestupujeme na metro. Monča se snaží vysvětlit dětem z Lužné, aby stály na eskalátoru vpravo. Marně. Vzdává to s tím, že: „… to pochopí, až jim někdo dá loktem." Její prorocká slova se záhy plní. Hloupé děti. Londýnské metro je obrovské a přeplněné. Vystupujeme u Toweru. Monča nás včas informuje, že jsme měli nechat kapesní nožík v autobuse. Při vstupu do Toweru nás budou kontrolovat a v Anglii je nůž s čepelí větší než 7,5 cm brán jako útočná zbraň. Slyším za sebou Lukáše Hrubčíka, jak polohlasně nadává. Přendává nůž z kapsy hluboko do batohu. Příliš pozdě zjišťuje, že se budou kontrolovat hlavně batohy. Paní šátrá, ale nic nenahmatá. Má štěstí, prošel. Monča nás upozorňuje na brnění u vchodu. "Ano to, co vidíte je opravdu středověký suspenzor. Občas tu velikost trochu přehnali, aby rytíř vypadal mužněji." Lukáš Hrubčík pronáší něco o tom, že asi bojovali časně zrána.

Tower je velký, bezpochyby největším lákadlem jsou korunovační klenoty. Řadíme se do fronty. Zrovna včas, za námi přišlo ohromné množství korejských turistů. Přijde strážce Toweru a trochu to koriguje. "Make a nice long queue, please". Angličani jsou na fronty úchylní. Monča nám slibuje v busu přednášku na queueing. Korunovační klenoty jsou krásné, jsou mnohem mladší než naše a taky jich je mnohem víc. Perly, diamanty, spousta zlata a stříbra. Všude. A prý jsou pravé. Chvilku se procházíme, okukujeme tu děla, tu nápisy na zdech od vězňů, tu anglické studentky v uniformách (moc mladé). Dáváme se do řeči s nějakou slečnou. Vyklube se z ní Češka, na zájezdu do Anglie, z Ostravy. Nejsme tu sami. 

Tak nějak se přifařím k Pájovi. Prohlížíme si White Tower. Vidíme spoustu brnění, spoustu brnění pro koně, spoustu obrazů, krbů, zdí, dveří. Krásné, staré a anglické. Na jednom místě stojí průvodce a vykládá. Připojujeme se ke skupince. Zjišťuji, že rozumím každé třetí slovo. Pokračujeme. Hodinka a půl uběhla. Přicházíme s Pájou pozdě na sraz (fronta na toaletách), rychle se zamícháme do davu a tak, abych to zamaskoval, ptám se hodně nahlas: "Tak kdo tu ještě chybí?" Zjišťuji, že děti z Lužné.

Noříme se do City of London. City není prostě jen velké town, jak si často myslíme. City je čestný titul, udělovaný městům a městským částem za spokojenost obyvatel. City of London je ten starý Londýn, střed a centrum, vyznačující se velkou samostatností. Mají tu jinou policii, než ve zbytku Londýna, jsou bohatší než zbytek Londýna a starosta městské části si říká Lord Mayor of London. Ten celolondýnský je jen Mayor of London. Je to tu krásné. Vidíme mrakodrap, Gherkin, Okurku. Vedle něj starý kostel z 14. století. Angličani se toho nebojí. Za ním další mrakodrap, Struhadlo. Ob jeden dům sídlo banky Lloyds, neskutečně odporná potvora. Moderní architektura, inženýrské sítě, potrubí a výtah jsou vně budovy. Než dojdeme na její druhý konec, začne se mi líbit. Staroanglické tržiště. Všude (!) je tu motiv stříbrných draků, znak City. Pro změnu nikde (!) tu nejsou odpadkové koše. Bojí se teroristického útoku. Došli jsme k Bank of England. Děti z Lužné si začínají stěžovat. Pořád jen chodíme, už je bolí nožičky. Hloupé děti. 

Přicházíme ke katedrále svatého Pavla. Pája se vytahuje: "Po kom, že je pojmenovaná?" S Bořkem ho ignorujeme a bavíme se o počasí. Zataženo. Dovnitř nepůjdeme, na výběr máme dále mezi Muzeem Londýna a Tate Modern, galerií moderního umění. Vybírám si Tate Modern. Jde se k němu přes Millenium Bridge. To je ten, co spadnul v Harry Potterovi a princi dvojí krve. Krásná architektura. Jeho povrch se klouže. Tři minuty po tomto objevu se neklouže už jen pan profesor. Suchar. Rozchod, na prohlídku máme hodinu. Nasazuji si Fedoru, snažím se tvářit jako znalec umění. Vždy se zastavím před obrazem, tvářím se vážně, snažím se vymyslet, co by tak mohl představovat, pak to vzdám a přečtu si to. Na druhou stranu, má to něco do sebe. Není to sice hezké, ale budí to emoce. Sem bych se chtěl ještě někdy vrátit. Sraz. Pan profesor nás přepočítává a jdeme pod Millenium Bridge. Tady je druhá skupinka. Znovu se přepočítáváme. Někdo chybí. Zjišťujeme, že některé děti z Lužné se vydaly přes most, nerozuměli instrukcím. Hloupé děti.

Jdeme podél Temže. Po pravici je Globe, Shakespearovo divadlo, Vstupujeme do metra. Beru si výtisk London Evening. V autobuse si je přečtu. Metro je přeplněné, jedeme na dvě skupiny. Dojeli jsme k začáteční (nebo koncové, ale pro nás začáteční) stanici lanovky přes Temži. Nastupujeme. Do jedné kabinky si sedám já, Bořek, Pája, pan profesor a dvě děti z Lužné. Nad námi v poměrně malé výšce letí letadla. Děsíme děti z Lužné podrobnými instrukcemi, co dělat, až letadlo narazí do drátů. Pan profesor přizvukuje. Možná to není až takový suchar. Sjeli jsme dolů. Jsme kousek od O2 arény, jdeme přímo k ní, na toaletu. Cestou nás štve jeden chlapec z Lužné. S Pájou ho obracíme vzhůru nohama a držíme ho pět centimetrů nad kaluží. Sahá rukama do kaluže a vzpírá se, asi si myslí, že ho pustíme. Hloupý chlapec.

Nasedáme do busu. Monča nám vypráví, jaké to bude v rodinách. Britové příliš netopí. V koupelně je všechno na šňůrky. Bydlí v malých dvojdomcích. Traditional English breakfast is no longer traditional, snídají cornflakes s mlékem a toasty s marmeládou. K obědu mají packed lunch o velikosti naší malé svačiny. Obrovská večeře. A asi ještě nějaké další věci, usínám. Probouzí mne Monči hlas, už budeme na meeting pointu. Postupně si nás rozebírají rodiny. Na nás (já, Pája, Bořek a pan profesor) čeká pan Henley. Jedeme asi 15 minut, konverzujeme. Přijíždíme k malému, hodně anglickému domku, ve výrazně anglické čtvrti. Jdeme dovnitř. Seznamujeme se s paní Henleyovou. Ukazuje nám byt a ubytovává nás. Kliky na dveřích jsou v úplně náhodných výškách! Vysvětluje nám šňůrkový systém v koupelně. Snad to půjde. Ptá se nás, jestli chceme večeři. Chceme. Před večeří se ještě stíhám vykoupat. Šlo to. K večeři jsou velice anglické těstoviny s rajčatovou omáčkou. Paní je očividně překvapena tím, kolik toho sníme. Loučíme se a jdeme spát. Postele jsou velice měkké, mne to ale celkem vyhovuje. Usínám.