VIP exkurze na Pražský hrad aneb plán, jak se ulít z hodiny
Ve středu 10. prosince 2025 se oba dějepisné semináře v maturitním ročníku našeho gymnázia vydaly na exkurzi na Pražský hrad. Provázel nás pan Milan Havlík, otec naší spolužačky Terky, a doprovod nám dělal pan učitel Soukup. Studenti měli možnost navštívit pracovnu T. G. Masaryka, katedrálu sv. Víta a královskou hrobku, tedy místa běžně nepřístupná veřejnosti. Exkurze byla realizována zdarma díky iniciativě spolužačky Terezy.
Začínal školní rok 2025/2026. Sedáme si do lavic, ještě pořád trochu v letním režimu, a pan učitel Soukup nám vypráví, co nás čeká v dějepisném semináři. A v tu chvíli Terka, naše spolužačka, začne vymýšlet plán.
Záminka – dostat nás na Pražský hrad. Skutečný důvod – odpadne hodina dějepisu.
Část semináře totiž „žije přítomností“. Filozofové by nás za to nosili na rukou, ale na hodině dějepisu je tahle životní filozofie mírně kontraproduktivní. Každopádně, když Terka přišla se sdělením, že celá exkurze bude ZDARMA, pan Soukup se rozzářil. A to byl moment, kdy bylo jasné, že Terezin plán prošel.
A tak začala naše cesta na Pražský hrad. Tedy oficiální začátek byl až ve středu 10. prosince v Praze na hlavním nádraží u piana. Když jsme byli kompletní, nastoupili jsme do tramvaje jedoucí směrem na Malostranskou. Tam začala druhá fáze operace – středověké tažení do kopce.
Aby Terka za tuto exkurzi nenesla málo zásluh, provázel nás její tatínek. Ano, pan Havlík – skutečný znalec hradních zákoutí, člověk, který má přístup i tam, kam se běžní turisté dostanou maximálně ve snech (nebo po dvou hodinách ve frontě). Ale my, jakožto elita celého národa, gymnazisté a budoucí prvotřídní historikové, jsme měli vstup na VIP místa, která běžně dostupná nejsou.
Když se řekne „pracovna Masaryka“, většina z nás si představí důstojnou místnost plnou knih, map a ideálů první republiky. A ono to skutečně tak nějak je. Ocitnout se v místnosti, kde seděl sám T. G. M., má svou atmosféru. Měli jsme tak šanci nahlédnout i do míst, která slouží k natáčení rozhovorů s prezidentem Petrem Pavlem a pan Soukup dokonce měl tu čest vyzkoušet si sednout ke stolu, který se k těmto účelům používá.
Poté jsme se přesunuli do katedrály sv. Víta. Je pravdou, že hned při vstupu vás ohromí její velkolepost. Stěny s gotickými oblouky se tyčily vysoko nad námi a každý krok ozvěnou připomínal, že jsme ve skutečně historickém prostoru, kde se psala česká historie. Alespoň tak bychom to určitě vnímali, kdybychom přes dav turistů slyšeli svoje myšlenky. Pravdou, ale je, že se jedná o stavbu vskutku fenomenální. Například barevné vitráže vpouštějí do interiéru tlumené světlo, které mění prostor v něco téměř nadpozemského.
Katedrála sv. Víta je nejvýznamnější chrám České republiky, místo korunovace českých králů a sídelní kostel pražského arcibiskupa. Na místě dnešní katedrály stála už v 10. století malá rotunda, která byla v roce 1060 nahrazena trojlodní bazilikou. Současná gotická podoba začala vznikat v roce 1344, kdy Karel IV. položil základní kámen. Stavbu navrhl francouzský architekt Matyáš z Arrasu, po jeho smrti v roce 1352 převzal dílo Petr Parléř, jenž vytvořil slavnou Kapli sv. Václava a Zlatou bránu. Stavba byla dokončena po několika staletích v roce 1929, po mnoha přerušeních, přestavbách i neogotických opravách. Dnes katedrála měří přes 124 metrů na délku, hlavní věž je vysoká téměř 97 metrů a klenba hlavní lodi je ve výšce 33 metrů.
A opět díky panu Havlíkovi, jsme měli unikátní možnost navštívit královskou hrobku uvnitř katedrály. Sestoupili jsme kamenným schodištěm do podzemního prostoru, který není běžně přístupný veřejnosti. Hrobka slouží jako místo posledního odpočinku českých panovníků. Mezi pohřbenými osobnostmi jsou například Karel IV., zakladatel současné gotické podoby katedrály, Václav IV. a další Lucemburkové, stejně jako někteří zástupci rodu Přemyslovců.
Po návštěvě královské hrobky jsme se ještě podívali do chodeb v přístavbě hradu a navštívili Vladislavský sál. Místo, které je nejen architektonicky zajímavé, ale i historicky významné. Sloužil například k rytířským turnajům, slavnostním hostinám či korunovačním ceremoniím. Dnes se v něm pedávají státní vyznamenání. A po jeho opuštění naše exkurze oficiálně skončila.
Zde musím ještě podotknout, že kdyby pan Havlík, nedejbože, přišel o práci na hradě, osvědčil by se jako fotograf. Takové množství skupinových fotek jsme z exkurze snad nikdy neměli. Tímto chceme panu Havlíkovi poděkovat za krásnou prohlídku a samozřejmě i fotky.
A tak naše výprava dorazila do cíle. Z motivovaných studentů dějepisného semináře se rázem stali dočasní objevitelé jednoho z nejvýznamnějších míst české historie. Terka se mohla pyšnit triumfem – odpadla hodina, viděli jsme všechno, co běžní turisté neuvidí. My ostatní zatím budeme přemýšlet, jestli by se podobným způsobem nedalo zařídit i zrušení dalších hodin. Třeba matematiku by jistě zachránila exkurze na matfyz a češtině by prospěla návštěva nějaké knihovny. Ale uznáváme, že Terka nasadila laťku skutečně vysoko. Kdo by si pomyslel, že někdy stačí jedna spolužačka s plánem a její táta?
Nakonec můžeme jen říct – pokud máte další příbuzné pracující na zajímavých místech, sem s nimi!
