Geokurz SXA
Takže, byl jsem požádán, abych napsal krátký sloh o letošním geokurzu. Zprvu se mi to ani nechtělo věřit, protože ve slohu jsem nikdy nijak exceloval, na to byla v naší třídě vždy Kristýna, ale nakonec jsem se s tím smířil. Pokusím se tedy shrnout pobyt co nejlépe.
První den jsme si vyzkoušeli, jaké to je hledat a brousit kameny. Byť jen v malém měřítku, získali jsme cenné zkušenosti, které, věřím, někdy i využijeme. Navštívili jsme soukromý lom pana Votrubce, kde jsme po jeho krátkém poučení mohli vyzkoušet svoje štěstí a najít nějaké minerály. Poté jsme měli v plánu navštívit rozhlednu na Kozákově, ale kvůli špatnému počasí jsme zamířili rovnou do Rokytnice.
Na druhý den byl naplánován výlet na hřebeny a k pramenu řeky Labe. Po vydatné snídani jsme se vydali prudce do kopce směrem na Dvoračky, poté zase znovu nahoru. Rozhodli jsme se jít přes Kotel dolů do Horních Míseček. Změnili jsme také částečně plán a nahoru na Zlaté návrší jsme vyjeli autobusem. Cestou k pramenu jsme viděli Pančavské vodopády a také Labskou boudu. Zpáteční cesta vedla přes Dvoračky, kde jsme se zastavili na jídlo. Asi v šest jsme dorazili do chaty.
Třetí den byl ve znamení orientačního běhu. Ráno jsme si vyzkoušeli práci s GPS. Odpoledne jsme tedy už byli připravení jít do terénu. Učitelé se předem postarali o rozmístění značek, takže kolem půl druhé jsme vyráželi. Naším cílem bylo v průběhu hodiny a půl najít co nejvíce ukrytých vlaječek. Některé byly schované opravdu pečlivě, takže jsme se při plnění i celkem zapotili. O obtížnosti běhu myslím svědčí i fakt, že spolužáci, kteří měli jít po soutěži posbírat značky, nedokázali ani po delší době najít poslední vlaječku.
Čtvrtý a poslední den jsme vyrazili do Harrachova. Navštívili jsme zde místní, již nepoužívaný důl na fluorit, kde jsme absolvovali prohlídku. Zatímco jedna skupina byla v muzeu hornictví, druhá šla k Mumlavskému vodopádu. Cestou jsme si prohlédli i tzv. pinky, což jsou propadlé stropy důlních šachet. Po krátkém nákupu ve městě jsme se vydali na cestu zpět. Většinou třídy byla vybrána kratlší, ale prudší trasa, takže jsme na oběd dorazili jen s malým zpožděním, ale myslím, že to nikomu nevadilo. Potom jsme dostali pár hodin volna, abychom se naučili na testy, které jsme měli psát, a také abychom dokončili plakáty.
Geologický kurz bych hodnotil jako povedený, nebyli jsme zase tolik přetěžování učivem, jak jsem se před tím obával. Rozhodně jsem si ho užil a tuto nejspíše poslední příležitost, kdy je naše celá třída v Rokytnici, bych uzavřel jako úspěšnou :)
Michael Studenič
Netřeba si nalhávat, že by naše třída – obvykle zcela neslučitelná skupinka volnomyšlenkářských požitkářů, rezignovaných intelektuálů pohrdajících světem a dalších typů lidí, do jejichž charakteristiky obvykle nezapadá slovní spojení „nadšen geologií“ – nějak prahla po těch pěti dnech, které měla strávit v Rokytnici, tentokrát ani ne na lyžích, nýbrž „běháním po lese a ohledáváním kamenů“. Lépe řečeno, většina z nás byla v pondělí ráno mírně řečeno podrážděná. Zpočátku se zdálo, že tento stav vydrží po celou dobu, ovšem alespoň u některých z nás postupně docházelo ke změně. Stále ještě nejsme žádní fanoušci svých neživých, zašedlých přátel, ale – vzpomínáte si ještě na dobu, kdy jsme propadali extázi při sledování všech těch dobrodružných, fantasy snímků a v skrytu duše toužili po tom stát v boji po boku Harryho Pottera, Froda Pytlíka či lva Aslana? Zdánlivé nesmysly, jako je orientační běh či dvacetikilometrový úprk k prameni Labe mi ten pocit navrátily. Vytržena z bezcílnosti svého života, netečného bloumání od jedné depresivní knihy ke druhé, z baru do baru, od jednoho nezáživného známého k dalšímu, jsem náhle stanula tváří v tvář zcela odlišné realitě – realitě, v níž existuje pouze prach cesty a její cíl – možná neviditelný, ale pořád skutečný, kdesi v dáli před námi. Připadala jsem si opět jako dítě, dítě zatížené na jediný jednoduchý úkon – šlapat vpřed, dál a dál, mezi úseky lesa, které jsou si k nerozeznání podobné - daleko od civilizace, která nás všechny nutí polykat prášky na hlavu a zapíjet je silnou kávou – a byla zde i odměna, obyčejná, občas dokonce teplá postel, odložená knížka a horký čaj – věci tak běžné, že by mě za normálního všedního dne nenapadlo je postrádat. Najednou byly všechny myšlenky slavných filozofů zcela zbytečné – byla jen ta chvíle, silnice pod nohama a horský vzduch, který mi čistil hlavu. Netroufám si říct, kolik se toho kdo z nás dozvěděl o kamenech – ale je to vlastně důležité?
Kristýna Kutnarová
