Koňská zlatá expedice
Je už tisíciletí známým faktem, že nejlepší pohled na svět je z koňského hřbetu, na čemž jsme se rozhodly stavět naši expedici i my. Po dlouhém dohadování, domlouvání, vymýšlení, plánování a předělávání se totiž uskutečnila naše koňská zlatá dofácká expedice, kterou od počátku provázelo mnoho nesnází.
Jedinými účastníky za DofE se tak stala Daniela Hálová (4A) a Alena Pustá (7MB), jejichž počty doplnil Adam Fišer, bývalý student gymnázia, a Michaela Horáková ze stáje Aneta.
Naše cesta začala velmi slibně už v prvních hodinách, kdy se jedné z účastnic (pochopitelně mně) nepodařilo kvůli dopravní situaci na cestě Nymburk-Mladá Boleslav dorazit včas na přestup do autobusu směr Liberec. Proto musela být celá akce o hodinu odložena, ovšem nakonec se nám všem podařilo shromáždit se na dvoře stáje Aneta v Jiřetíně pod Bukovou. Následnou hodinku až hodinku až půl jsme strávili přebalováním věcí z krosen do sedlových brašen, ovšem zhruba kolem dvanácté hodiny jsme byli schopní vyrazit. Už v začátcích cesty jsme se setkali s naším profesorským dohledem - panem profesorem Eliškou a paní profesorkou Poprovou. No a pak už nám nic nebránilo, abychom zamířili přímo k cíli našeho prvního dne. Měli jsme štěstí, počasí nám přálo a bez větších obtíží jsme si proto mohli užít zhruba šestihodinovou cestu do obce Rakousy, kde bylo domluvené ustájení našich čtyřnohých spolucestujících. Převážná většina vyjížďky se konala v pohodovém krokovém tempu, přestože na pár krátkých úsecích jsme zrychlili i do klusu. Oněch necelých třicet kilometrů se sice občas zdálo snad až nekonečných, ovšem díky oželeným zastávkám na občerstvení a povzbuzující přítomnosti moudrých koňských tváří jsme je zdárně překonaly.Tak nám vcelku poklidně - až na otlačená pozadí a kručící žaludky zaplněné fazolemi na slanině s rajčatovou omáčkou - uběhl první den.
Nazítří ráno jsme se probudili do slunečného a silně oroseného dne, který nám dost rychle promáčel boty, ovšem díky zhruba dvanácti až třinácti kilometrové vycházce po kopcích kolem Rakous nám většina věcí stihla uschnout. Cílem tohoto "výšlapu" se staly malé i velké rozhledny umístěné v okolí zříceniny hradu Zbiroh, který jsme si pochopitelně také prohlédli. Přestože několik z takzvaných vyhlídek bylo umístěno těsně vedle sebe a několik dalších zase nabízelo nádherný výhled přímo do kmenů nejbližších stromů, podařilo se nám zachytit několik vskutku malebných pohledů na českou krajinku posetou městečky a vesnicemi, kostely a zříceninami. Nemá myslím smysl vyjmenovávat všechna vyhlídková místa, ovšem o některých z nich se zmíním. Třeba právě z vyhlídky honosící se názvem Sokol a bronzovým reliéfem Tyršovy hlavy se naskýtal krásný pohled na Suché skály a díky skutečně vydařenému počasí byla na obzoru vidět i Černá Studnice. Z Besedické vyhlídky jsme také mohli letmo zahlédnout rozhlednu na Kozákově, na kterou jsme se tedy dojít neodhodlali, ovšem byli jsme zcela způsobilí obdivovat ji z dálky. No a samozřejmě nesmím zapomenout na vyhlídku s poetickým jménem Kde domov můj, z níž se nám podařilo zpozorovat zříceninu hradu Frýdštejn. Mezi další vyhlídky, na které jsme se vydrápali patří například Kinského, Husníkova, Hořákova, nebo Vyhlídka na Suché skály, ovšem protože se všechny nachází relativné blízko již výše uvedených, nemá smysl popisovat výhled. Pak už byl ovšem čas k návratu domů, večeři z instantních zásob a alou na kutě. Ovšem zajímavým zpestřením dne se pro nás mimo výše uvedeného stalo i dojení koz - jejichž mléka jsme si sice nemohli ani líznout, ovšem přiznejte popravdě... Kdy naposledy jste drželi v rukou kbelík vlastnoručně nadojeného čerstvého mléka?
Následujícího rána jsme - pochopitelně až po vydatné snídani z instantních kaší, sucharů, konzerv a dalších dobrot - vyzvedli naše koňské společníky a opět strávili nějakou tu hodinku balením, skládáním a uvazováním našeho vybavení, zbylých zásob a jiných nezbytností. Následovala opět cca šestihodinová cesta zpět do stáje, která se tentokrát ovšem kvůli zranění kolene odehrála bez klusových závodů. Počasí bylo o něco teplejší než prvního dne, tudíž nás provázela hejna much, ale také udivené pohledy mnohých okolo jdoucích, kteří měli ze čtyř koní čekajících na přechodu skutečnou podívanou. Na farmu jsme dorazili v dobrém čase a po večeři se uložili ke spánku, protože třicet kilometrů (a hlavně šest hodin) v sedle... to není pro jezdce uvyklé na jednu hodinu týdně žádná maličkost.
Poslední den naší expedice probíhal už zcela bez problémů, koleno se do rána stihlo natolik zotavit, aby zvládlo tu asi šestikilometrovou cestu na tanvaldské nádraží, kde byla celá expedice oficiálně ukončena a účastníci se rozešli každý po svém. Ano, cesta byla náročná. Ano, plánování ještě náročnější. A ano, stálo to za to!
Za koňskou expedici
Alena Pustá 7MB