První letošní ostrá expedice
V neděli 26. 5. jsme se kolem 8 ráno začali scházet na nádraží v Nymburce, abychom mohly vyrazit na naši první ostrou DofE expedici.
Mírně zděšené Českými drahami jsme nasedly do vlaku, který rozhodně nepočítal s místem pro šest krosen. Průvodčí na nás koukal jako na blázny a radši se nás ani nepokoušel obejít. Po chvíli jízdy jsme ale byly nuceny vystoupit a vyzkoušet „komfort“ náhradní autobusové dopravy. Alespoň jsme měly štěstí, že v tuto hodinu jsme byly jediní blázni s tolika věcmi. Celý zavazadlový prostor (dodávku jedoucí za autobusem) jsme tak měly pro sebe. Po poněkud delší době jsme opět vyměnily autobus za stísněný vlak a šťastně jsme dojely až do Stvolínek. Tak jsme chvíli před jedenáctou, plné nadšení z dobře zvládnuté cesty, vyrazily.
Nadšení ale vydrželo max. 45 minut - přesně do té doby, než se před námi objevila 2,5 km dlouhá, mírně stoupající louka, která končila obřím (alespoň tedy pro nás) kopcem - Ronovem. Jen cesta k němu byla kvůli vedru vskutku úmorná a nedokázaly jsme si představit, jak s krosnami vylezeme na něj. Naštěstí nějakou chytrou hlavu napadlo, abychom batohy schovaly dole do lesa a nahoru šly bez nich, a tak jsme se toho nápadu hned zhostily. Udělaly jsme jedině dobře, protože kdybychom šly ještě s nákladem na zádech, pravděpodobně se na Ronov škrábeme ještě teď. (Po cestě jsme ještě stihly zabránit potenciálnímu lesnímu požáru tím, že jsme zalily jakési doutnající uhlíky bahnem z přilehlé kaluže.) Vykoupané v repelentu jsme se prodraly klíšťaty až na vršek Ronova a zase zpět dolů k rozcestníku, který nám oznámil, že k našemu převisu to bude jen pár kilometrů. O čem se ale nezmínil, byly kopce a kopečky, přes které ty kilometry vedly.
Po pár hodinách jsme unavené a zpocené, ale v dobré náladě dorazily k našemu převisu. Tam jsme se potkaly s našimi hodnotiteli (paní Martínková, pan Raja) a pobavily se při sledování jejich výstupu k převisu (J).
K večeři bylo kuře na paprice (přesně 2,2% kuřecího prášku) a také pečená/uzená/flambovaná jablka. Postavily jsme jistě velice účinnou past na vlka, která ale nestačila zachytit myšky. Navzdory prašnému ovzduší pískovcové skály se nám podařilo celkem solidně vyspat. Vlk se neukázal…
Druhý den byl ještě krušnější a namáhavější. Sluníčko pálilo, až jsme se bály, že se roztečeme a zoufalost z nás přímo odkapávala. Nakonec jsme to ale zvládly. Jako zkušení chirurgové jsme úspěšně vyoperovaly klíště, málem se nechaly ubodat včelami při pokusu o nejlepší expediční foto a v Zahrádkách nastoupily do vlaku směr domov.
Po cestě se nám ještě povedlo zastavit v Doksech u Máchova jezera a osvěžit se ledovou tříští.
Nejlepší DofE expedičnice z 4KA J
