Den loutek sekundy B – návštěva muzea

Po dopoledním programu a obědě jsme se s paní profesorkou Haníkovou, která nás učí výtvarnou výchovu, odebrali do zdejšího muzea. Tam nás čekalo vyprávění o výrobě, rozdělení, nákladech na výrobu loutek atd. A následně ukázka několika, které si zahrály ve filmu, například z pohádky Fimfárum, filmu Jedné noci v jednom městě, a filmu Kybernetická babička, kterou jsme zhlédli dopoledne. Po tomto krátkém úvodu do světa loutkového filmu jsme se přesunuli do vedlejší místnosti, kde nás už čekaly dvě milé slečny. Ty nám v krátkosti objasnily tvorbu filmu samotného. Poté, co jsme se podívali na krátký film, který zhotovila předešlá třída, dali jsme se do výroby vlastního filmu.
Každý jsme si vybrali, čím se na filmu budeme podílet. Není nutno znát celou pointu příběhu, postačí, když řeknu, že se odehrával v zahradě a figurovali v něm masožravky a zahradník. Na výběr jsme měli ze dvou alternativ tvoření: za prvé - vše (kromě pozadí) vytvoříme z modelíny, nebo za druhé - z papíru. My jsme si zvolili kombinaci obojího. S kamarádkou jsme se ujaly výroby zahradníka a používaly jsme papír, stejně jako tvůrci pozadí a ti, kdo se rozhodli pracovat na masožravých rostlinách a na rekvizitách, využili modelínu. Zahradníkovo tělo bylo nutno nakreslit a vystříhat odděleně, aby po tom, co se slepí lepící hmotou, byl pohyblivý.
Když bylo všechno přichystáno, přešli jsme k samotnému „natáčení“. To je velmi zdlouhavé a namáhavé. Abychom totiž natočili zhruba tři čtvrtě minuty filmu, musíme pořídit klidně okolo osmi set snímků. Kameru nemůžeme použít už jen z toho důvodu, že by nám byly vidět ruce, když bychom loutkami hýbali. Takže se každý malý pohyb, vyfotografuje a pak ve speciálním programu spustí za sebou zrychleně, tak aby na sebe snímky navazovaly v pohyb.
Zatímco skupinka lidí natáčela náš společný film, já a kamarádka jsme vyráběly titulky a zbylí (nakonec i my a lidé u našeho společného filmu) se věnovali pixelaci. Zjednodušeně jde o to, že člověk animuje sám sebe. V našem případě jsme si po jednom vlezli do krabice a pokaždé pomalu plynule vylézali a někdo naproti nám seděl a fotografoval nás. V konečném důsledku to vypadalo, jako bychom se do té krabice naskládali všichni.
Každému bych přála si to vyzkoušet, protože tvořit vlastní film, ačkoli neměl ani minutu, bylo velice zábavné, v dohledné době by měl být umístěn na stránky Gymnázia Nymburk a být tak přístupný i k vašemu zhlédnutí.