Adaptační kurz 1A
Takové ticho mi tu chybělo, pomyslel si Krakonoš a uvelebil se u své oblíbené chatky nymburského gymnázia. Však moc odpočinku mu dopřáno nebylo. Zanedlouho se u něho objevila stará známá sojka. ,,Už jsou pryč?“ zeptala se místo pozdravu. Krakonoš jen unaveně kývl hlavou a dál se nechal masírovat odpoledním sluncem, které Rokytnici už několikátý den neopustilo. ,,Stejně to byly zábavné 4 dny, to musíš přiznat, Krakonoši.“ ,,Trochu nerad, ale přiznávám, bavil jsem se. Těch zážitků bylo tolik, že už ani nevím, jak to všechno začalo.“ ,,Tak já ti ten příběh celý převyprávím od začátku, alespoň se znovu zasmějeme.“ nabídla se zaujetím sojka.
Vše začalo přece tím, že se do tichého pátečního odpoledne, přimotal drnčící zvuk koleček lodního kufru. A bylo vymalováno! Noví studenti dorazili k nám do Rokytnice a já už od prvního okamžiku věděla, že letošní prváci se obzvláště vydařili. Hned v den příjezdu vyrazili k Huťskému vodopádu a navečer běhali dokola kolem klacku a váleli se na usínající trávě, jako když se medvěd napije medoviny od Trautenberka a pak neudrží rovnováhu na zadních nohách. To vše ještě šlo, ale když se večer z krásné dřevěné chaloupky začala ozývat pořád věta, Pepíčku pípni, můj ptačí mozeček přestal fungovat.
Přišla sobota a my dva jsme se povalovali v lese nad chalupou, když nás ze sobotní relaxace vytrhl děsivý křik. Dívky našly ve svém pokoji naší známou přítelkyni myšku. Chudinka, budiž ji země lehká. To bylo poprvé co tě tolik rozzuřily, však naše pomsta byla sladká. Při výletu na Dvoračky jsme přeci snědli všechny palačinky, aby se na naše studenty nedostalo. A podařilo se. Ze Dvoraček odcházeli s prázdným žaludkem, kamennou tváří a s hrubými slovy na jazyku. Pamatuji si, že jsem nemohla skoro ani létat, jak jsem byla přejedená. Večerní program připravovali naším návštěvníkům ti dva habáni. Myslím, že na ně volali Luboši a Vláďo. Ti dva a pan profesor Janík s profesorkou Mahnelovou ty děcka tak utahali, že po jedenácté hodině byl slyšet už jen šum stromů a zpěv pofukujícího větru.
V neděli měli prváčci perné a závodní dopoledne, přetahovali se, běhali s kýblem s vodou, házeli kládou, chodili slalom se zavázanýma očima a do kopce vybíhali štafetový běh. A za neděli toho stihli ještě víc. I do Harrachova se došli podívat, svezli se lanovkou, ale i tak se vrátili unavení. Jako každý večer si zahráli pár zábavných her a my dva jsme celí rozveselení usnuli ještě dřív nežli oni.
A když se dnes ráno probudím, nikde nikdo. Ale dokážu si dost dobře představit, jak tu po chalupě běhají se smetáčkem a s hadrem. To mohlo být více komické, než všechny jejich hry a programy dohromady. ,, Nemyslíš ?“ zeptala se sojka. Krakonoš otevřel oči a s přesvědčivým tónem řekl:,, Neboj, oni se sem určitě ještě rádi vrátí. Už jen kvůli tomu jsem jim dopřál tak nádherné počasí.“
Glasová Karolína, Tykvová Bára