Cvičná a ostrá bronzová expedice

Cvičná a ostrá bronzová expedice

Expedice vesmírné lodi USS Kdyužtambudem

Dámy, pánové a ti ostatní, kteří se podobně jako já těmto pojmům vymykají, poslechněte si příběh expedice DofE lodi USS Kdyužtambudem.

Naše dobrodružství začalo na hranici neutrální zóny na planetě Kopidlno, odkud nás poslali na nepřátelské území na výzkum. Pak jsme začali slyšet zvuky a my věděli, že to jsou Oni, naši nepřátelé. Říká se, že se vyvinuli z dinosaurů, kteří přežili, ale teď jim říkáme Ptáci. Zatímco jsme se snažili ignorovat ten křik, tu a tam jsme viděli Stromy. Na některých byly značky, jejichž smysl nám však unikal. Mezi Stromy se pohybovalo mnoho špionů označovaných jako 8R0UC1.

Jako bychom neměli dost problémů, zjistili jsme, že jeden z nás je s nimi. Na vyřešení jsme ale neměli dost času, protože jsme zabloudili na minové pole. Cestou ven jsme se dostali skrz spoustu Větví, odlomených částí Stromů, které vydaly ohlušující křupavý zvuk. Nejspíš někdy v tu chvíli naší posádce vygumovali mozek, protože kromě kapitánky a mě o zradě později nikdo nevěděl.

I přes to všechno jsme úspěšně doletěli na jejich domovskou planetu Ptačí oblast. Nejspíš bychom jsme se odtamtud nikdy nedostali, nebýt toho, že je někdo zradil a ukázal nám cestu červenými značkami na Stromech. Jednou jsme se málem ztratili a jeden Pták se mě pokusil zabít, ale netrefil. Pořád ještě mám tu kulku, zvanou bukvice. Díky tomu pokusu o vraždu se nám podařilo zrádce dostat zpět na naši stranu.

Nakonec jsme se odtamtud dostali a našli útočiště na planetě Tuchom, kde jsme potkali další týmy a byli donuceni přespat. Ještě večer vzala loď letící kolem dva z naší posádky a ráno odvezla jiná i kapitánku. Zbytek musel jít na planetu Rožďalovice, odkud si nás měli vyzvednout. Nejdřív jsme se ale zúčastnili hostiny (za malý poplatek). Jejich zmrzlina, kterou jsem jedla já, chutnala výtečně. Cesta domů už potom proběhla bez problémů.

Už se těším na další dobrodružství,

Ani Dobiášová

 

V úterý 18. 6. náš expediční tým vyrazil na ostrou DofE expedici do Kokořínska.

Hned ráno v 8 hodin nás na nádraží čekala první překážka. Při kupování lístků do Mšena jsme museli říct, že chceme jet přes Mladou Boleslav, abychom měli zaplacenou správnou trasu.

Na kraji Mšena jsme si okamžitě začali dělat legraci z toho, že máme zkoumat geologické útvary, a ukazovali na každý kámen a skálu a říkali Zbyškovi, aby to vyfotil. Po cestě jsme viděli i další věci, jako obří dřevěnou houbu a místo na vyfocení se v husitské helmě. Celou dobu náš samozvaný velitel lezl na skály, u nichž nás paní Martínková varovala, abychom byli opatrní. Všimli jsme si také, že pod cedulemi ukazující cestu visí vždy jedna odkazující na Lesy ČR. Ty jsme přejmenovali na Sponzor pana Stroma.

Asi nejnebezpečnější věc jsme viděli ve Vojtěchově, když jsme svačili. Najednou se tam objevila ropucha, podle Michala jedovatá. Podle toho, jak se jí Zbyšek bál, Daniela navrhla přejmenovat ji na žábu Zbyškovku. Prý má velikou moc a jako Medúza umí zkamenět lidi pohledem. Zatím kousek od nás přišla kočka, ale pohladit se nenechala.

Poté co už jsme byli zabydlení ve stanech a chystali se spát, projeli kolem nás lidé na koních, kteří hledali svého psa.

Ráno jsme byli skoro zabalení, když k nám přišla jedna místní paní. Zatímco jsme se s ní balili, zjistila jsem, že mi po noze leze chlupatá housenka. Paní se nakonec rozhodla doprovodit nás k penzionu, kde byli pan Raja s paní Martínkovou ubytovaní.

Kousek za penzionem jsme prošli skalním bludištěm, což se samozřejmě neobešlo bez Michala lezoucího na nebezpečně vysoká místa, tak jsme si zatím dali svačinu.

Zpátky ve Mšeně jsme narazili na dřevěný domeček dětské velikosti s hodinami, které máme i ve škole a vtipkovali, že takhle skončí naše gymnázium. Kromě toho jsme se podívali na koupaliště, kde se nejspíš nikdy nebudeme koupat a nakonec jsme si před odjezdem vlaku koupili zmrzlinu a setkali se s druhou skupinou, která si také vybrala Kokořínsko.

Displayed: 273x
 
J. W. Goethe: Es ist nicht genug zu wissen - man muss auch anwenden. Es ist nicht genug zu wollen - man muss auch tun.