Expedice DofE: první zlatá na naší škole

Na cestu jsme vyrazili z České Lípy. I když ještě předchozí den panovaly tropické teploty a byla jasná obloha, nám počasí moc nepřálo a skoro celý den pršelo. Jen po pár kilometrech chůze jsme dorazili k první plánované vyhlídce, na vrch Špičák. K našemu překvapení jsme ale na konci strmé cesty našli jen uzavřenou rozhlednu a špinavou, byť suchou malou místnost. Prvotní zklamání ale vynahradil zbytek cesty naplánované na první den: lesní divadlo u Sloupu v Čechách, stejnojmenný skalní hrad i pohled na něj od rozhledny Na Stráži. K večeru se počasí umoudřilo, a tak jsme si mohli v Novoborském kempu v klidu postavit stany, uvařit večeři a před spaním si zahrát i karty.

Nejdelší úsek cesty jsme si připravili na druhý den, který jsme zahájili výstupem na nejvyšší bod expedice, vrch Klíč. Místo očekávaného výhledu jsme se dočkali neprostupné mlhy, i tak jsme ale nahoře s chutí poobědvali a chvíli si odpočinuli. Krás Lužický hor jsme si ale během středeční cesty užili ještě dost. Zlatým hřebem dne byla Panská skála, známá taky jako Čertovy varhany, která si zahrála i v několika pohádkách.

I přesto, že na nás třetí den dolehla únava po náročné deštivé noci, kdy nám nateklo do stanů, zvládli jsme trasu oproti původnímu plánu o něco prodloužit. Den jsme opět zahájili výstupem. Tentokrát na Zámecký vrch a na něm stojící zříceninu Kamenického hradu. Jak bylo zvykem i v předchozích dnech, výhled sestával pouze z mlhy a několika nejbližších stromů. Odpoledne, když jsme dorazili do národního parku České Švýcarsko, jsme se poprvé dočkali i sluníčka. Večer jsme na Mezní Louce poseděli u ohně a potkali jsme pana Vojtu z Brna, který nám vyprávěl příběhy ze svých pěších cest po všech koutech Evropy. Po několika hodinách vyprávění, kdy se pan Vojta staral, aby nám oheň nevyhasl a my si mohli usušit promoklé boty, jsme se konečně rozloučili a uložili se ke spánku.

Na pátek na nás čekala nejkratší, ale taky nejkrásnější cesta mezi skalami. Naším hlavním cílem byla Pravčická brána, která nás všechny okouzlila. Pak už zbývalo jen sejít do Hřenska a oficiálně naši zlatou expedici ukončit. Moc děkujeme všem členům za hladký průběh a úžasné vzpomínky a paní profesorce Martínkové s panem profesorem Barančíkem za to, že s námi cestu absolvovali.