Výtvarná exkurze 6XA a 6XB do Národní galerie v Praze
20. listopadu 2012 jsme byli s profesorkami Haníkovou a Kvasničkovou na výtvarné exkurzi v Národní galerii – dostala jsem tedy za úkol napsat článek (jako obvykle). Nejprve jsem jej chtěla stvořit jen z poznámek, načmáraných na kusy papíru přímo uprostřed obrazárny, nicméně na několik věcí jsem si udělala názor zpětně. Většina obrazů zapadne ve vaší mysli chvilku poté, co se na ně podíváte; jiných si ani nevšimnete.
Jsou zde ale i takové, které vám utkví v paměti – a do některých se dokonce zamilujete – toužíte si je přivlastnit, prosedět u nich dny a pozorovat je – podobně, jako to bývá s muži, jež nemůžete mít. Ačkoli zbožňuji Renoira, jeho Milenci na mne nijak nezapůsobili – nicméně sedíc pod tímto plátnem jsem si poznamenala následující text: Odjakživa mám slabost pro galerie – především pro pocit intelektuálnosti, jež ve mne vyvolávají; pro extravagantně oblečené, zamyšleně bloumající návštěvníky. I teď, se zrakem upřeným na Renoirův obraz Milenci, si připadám vzletně, ovšem náhle se mi na téhle místnosti něco nezdá – působí na mě nepřirozeně – docházím k názoru, že kdosi bohatý a vysoce postavený zavírá do těchto sterilních, prázdných bílých pokojů bez oken krásu světa, jež sem nepatří; jde o pokus o zkrocení umění, jeho odkoupení, zapsání, zaškatulkování a zamknutí na sedm západů – leč marné; nikdo nedovede ukrást myšlenku. Umění, vycházející z pozorování venkovního světa, by v něm mělo také zůstat, aby mohlo dýchat a rozvíjet se v myslích ostatních. Umění nelze vysvětlit, nelze ho zanést do čísel, vzorců ani do periodické tabulky prvků, nelze ho rozpitvat na molekuly. Pokud chceme jeho zprostředkovatele skutečně pochopit, nebylo by mnohem lepší podívat se na tato díla přesně na místech, kde vznikla?
Původně jsem se domnívala, že základním tématem výstavy má být kubismus. Nakonec se tak naštěstí nestalo. Při pohledu na Picassův Klarinet jsem se cítila být bezmocná; všudypřítomná logika, prostorová představivost a další příliš komplikované, přeceňované věci současnosti na mne začaly doléhat silou, jíž nelze uniknout; umění sice má nutit lidi k zamyšlení, ale co získám tím, že budu zírat před sebe tak dlouho, dokud nespatřím klarinet (pokud se mi to vůbec podaří)? Smysl života asi ne. Vůbec nejhorší zážitek si odnáším z Groszova díla Cirkus – ne že bych měla něco proti tomu, aby takové obrazy vznikaly, nicméně čím déle průvodkyně naši skupinu u tohoto plátna zdržovala, tím hůř jsem se cítila. Autorovým cílem bylo vyjádřit beznaděj – gratuluji. Těžko popsat proč, každopádně ke konci výkladu jsem chvíli nabývala dojmu, že se prostě zvednu a uteču pryč. Co se týče kladnějších částí výstavy, bylo mi sděleno, že vypadám jako jedna z dívek na Klimtově obrazu Panna (paradoxně jako jedna z těch, které už pannami nejsou), což byl kus, který mne sice neuváděl do uměleckého vytržení, ovšem jehož inspirace Freudovým myšlením mě (stejně jako celý Freud) fascinovala. Ale vůbec nejkrásnějším, nejpůsobivějším, nejnezapomenutelnějším obrazem se pro mne stala Podzemní dráha od Loira Luigiho. Podzemní dráha od Loira Luigiho je reálný svět; nikoli svět zobrazený na fotografii, na kresbě či ve filmu, ale svět snímaný přímo z lidské hlavy. Tenhle obraz namalovala skutečná, plně existující osoba; takhle vidím svět i já (a nechtějte po mně říct vám, co mě k tomuto tvrzení vede, jelikož to sama nevím).
Kristýna Kutnarová, 6XA
