Ranní ptáče dál doskáče
První školní den začal až moc brzy! Přesněji ve 4:30, kdy náš autobus opustil Nymburk i s pedagogickým dozorem prof. Hantonovou a Stojarovou.
Jeli jsme dlouho, okolo sedmi hodin a většina z nás dospávala, co minulou noc zanedbala. Ti, co spát nemohli, se vrtěli na sedačkách a vyhlíželi cíl cesty – polské město Osvětim.
A pak jsme vystoupili ven,na krásnou zelenou louku. Vzduch voněl trávou, slunce příjemně hřálo a všude vládla pohoda. Jen za korunami vzrostlých stromů, se jako číhající obří bestie skrýval a cenil zuby koncentrační tábor Osvětim/ Auschwitz. Na první pohled byl snadno přehlédnutelný, ale bylo to cihlové monstrum s mnoha bloky, mnoha odděleními a mnoha příběhy o lidech, kteří zde tragicky zemřeli.
Nezůstalo toho po nich mnoho. Z milionů mrtvých zůstaly pouhé 2 tuny vlasů, asi 120 kufrů se jmény a 40 000 párů bot. Každý pár, rovnal se jeden mrtvý člověk. Poté tu byly i vitríny s věcmi osobní potřeby (hřebeny, hrnce, věci na holení atd.). Byly to věci lidí, kteří leckdy zde nepřežili ani jeden den.
Z Auschwitzu I (neboli z první části koncentračního tábora; ten byl rozdělen do třech částí) jsme se přesunuli do Auschwitzu II pojmenovaného podle blízké vesnice Březinka/Birkenau. Právě zde se nachází ona slavná hlavní brána a táhnou se koleje, po nichž přijížděly přeplněné vagony. Ve vagonu cestovali mrtví společně s živými.
Ti, kteří nebyli při selekci na rampě hned odvedeni do plynových komor (v nich končili děti, slabí a staří lidé, těhotné ženy), které byly vydávány za sprchy, museli pracovat v bídných podmínkách. Přežít se zde dalo tři měsíce až půl roku. Židé neměli jídlo, neměli vodu, o hygieně se jim mohlo jen zdát. Nacisté dali pojmu ponížení úplně jiný formát. To, co dělali, bylo kruté, odporné a těžko uvěřit, že takováto zvěrstva byl schopen spáchat člověk na jiném člověku.
Nicméně je dobré vědět, že i přes všechnu tu krutost, smutek, bolest, která přímo prosakuje skrze zdi, na utrpení nezapomínáme a nepřehlížíme ho - sem tam lze najít po celém areálu rudou růžičku, u pietních míst leží svíčky a kamínky, jež jsou neodmyslitelnou součástí židovských hrobů. Lidé, co tu během druhé světové války zemřeli, nemají hroby, jejich popel byl vysypán do řeky, často byli jenom pouhými čísly na seznamu.
Druhý den byl o poznání veselejší. Přenocovali jsme v ostravském hotelu VP1 v areálu národní kulturní památky Dolní Vítkovice (DOV) a hned po chutné snídani jsme se vydali přes silnici na prohlídku této okouzlující industriální architektury, což v podstatě znamená spoustu plechu, oceli a všude se táhnoucích trubek a tyčí. Celkově to zde vypadalo jak v jiné, nějaká postapokalyptické realitě a možná to je ten důvod, proč je oblast zapsána na seznamu Evropského kulturního dědictví. V ten samý den se zde konaly hasičské závody (Železný hasič), tudíž byla naše prohlídka ještě více akční, než jsme čekali, ale i bez probíhajících hasičů byla exkurze zajímavá, především díky poutavému výkladu průvodce.
Z této nádhery ocelových trubek a žhavých pecí, které vyhasly v roce 1998, jsme se přesunuli do areálu Landek Park, kde je největší hornické muzeum v České republice a expozice o báňském záchranářství. Záchranářskou expozicí nás prováděl odborník na slovo vzatý, bývalý ředitel báňských záchranářů OKD, Václav Smička.
Z muzea jsme to vzali rovnou do dolu. kde nás ředitel Landek Parku inženýr Lumír Plac seznámil s tvrdým životem horníka, pracovním náčiním a názorně předvedl i kondenzovanou tmu, neboli tmu, která nejde prohlédnout.
Zpět do Nymburka jsme dorazili za tmy, ale tu už jsme prohlédli snadno, hlavně díky našemu krásně osvětlenému gymnáziu.
Program pro nás zajistila cestovní kancelář pana Petra Matouška z Poděbrad.
Marie Kudová, a Kristýna Krátká, 4A
