Adaptační kurz 1A
Do ticha! Do ticha našich snů se vpravil nepřející tón. Budík! Né, je to tady zase, do školy. Ale přeci jen s malou změnou. Volá Rokytnice! Hory, zábava, ADAPŤÁK!!
Všechno ale nemůže být dokonalé, a tak se vydáváme ještě na 4 hodiny do budovy nymburského gymnázia, které se pro nás od 1. září stalo novým útočištěm. Učitelé jsou ale chápaví, a proto nás v den odjezdu nezkouší, ani s námi nepíší písemky.
S poslední hodinou dáváme na pár dní sbohem gymplu.
Cesta autobusem byla veselá, nicméně i panu řidiči bylo jasné, že s námi, pubertálními výrostky, se dohadovat nedá, a tak nás nechal podléhat naší skvělé, rozjařené náladě.
Tak jsme tedy ve zdraví dorazili do Rokytnice.Začíná vzrušující cesta poznávání.
Každý živý tvor v Rokytnici musel tušit, že je to tu zas. Že znovu přijel ten výkvět, ta elita z nymburského gymnázia. Letos ale ve velice nízkém počtu 19 žáků, (ale nedivte se, normální počet 1. A je 22 žáků), doprovázeni profesorkami Kolbabovou a Stojarovou, a Honzíkem s Láďou, studenty naší oktávy.
Hned v den příjezdu jsme dostali užitečné rady, jak se chovat, abychom bez újmy psychické, či fyzické přežili adaptační kurz. Myslím, že každému z nás v hlavě zůstala poznámka: „Kouříme za bukem.“ Jen malý detail, kde v lesu plném jehličnatých stromů najít buk? Z toho vyplývá, že žádné rande s cigárkem se nekonalo.
Na snídani, obídek a večeři jsme lehkým poklusem vyběhli do chaty výše položené, někteří z nás z toho mají dodnes těžké spaní. „takového tělocviku po ránu“.Jeden den jsme se po dopoledním poznávání, seznamování a hraní her vydali na Dvoračky, odkud byl krásný výhled, a k Huťskému vodopádu, jak jinak, než pěšky. A jednoho dopoledne nás zase nemohla minout vycházka do města, kde si ti nenažraní z nás doplnili své zásoby a s plnými břichy a batohy se vydali zpět na chatu.
Zajímavá též byla hra, kde jsme my, žáci, poznávali naší paní profesorku. Otázky na tělo byly záludné, ale p. profesorka nám toho na sebe řekla mnoho. Je totiž dobré vědět, jakou má velikost bot nebo jaká je její výška a jakým autem jezdí do práce.
Při volnu si našel každý nějakou zábavu, někde se četlo, jinde se hrála „podlaha je žhavá láva“ při čemž si Honza závažně spálil nohu, další kecali na pokojích a dole se v hojném počtu hrál „ping-pong“. Navečer jsme se vydávali na koních se stahovacími okýnky a koňorádii do Hustolesa za Buziliškami s Láďou a jeho „pohádkami“.
Olympiádu 1. A s přehledem vyhráli „Děti draka Špaka“. Blahopřeji.
Vše jednou končí a tak skončil i náš „adapťák“. Smůla. S našimi spolužáky jsme se doufám spřátelili a je z nás fajn parta, snad nám to vydrží. Na těchto pár dní budeme vzpomínat navždy, protože jsme si je maximálně užili. Třeba se tomu za pár let, až zavzpomínáme, zasmějeme.
Zbývala jen cesta domů a loučení.
A tak se všichni vrátili do Nymburka s rýmou a bolestí v krku, ale se super vzpomínkami a dobrou náladou.
Snad za všechny můžu říci, že našich několik společných dní se vydařilo a snad se líbilo i paním profesorkám. Počasí nám přálo a k žádnému úrazu nedošlo. Proto můžu s klidným vědomím říci...
Ať žije adapťák 1. A 2010
Nikola Kotršálová
