Stříbrná expedice na Šumavě
V pondělí 14. září se po dvoutýdenní nucené pauze znovu otevřela škola. My jsme se ale místo do lavic vydaly na již několikrát odloženou stříbrnou expedici. V časných ranních hodinách naše výprava zamířila směr Šumava. Po dlouhých pěti hodinách ve vlaku jsme dorazily do Perneku na Šumavě, kde na nás čekali profesoři Poprová a Eliška, s nimiž jsme oficiálně expedici zahájili.
Nejdříve jsme se vydaly do Nové Pece, kde jsme si předem v kempu domluvily možnost uvařit oběd na vlastní plynové bombě. Natěšeně jsme vytáhly všechny přísady a příbory a přišla první výzva. Hořák nepasoval na bombu. Musely jsme najít jinou alternativu. Nakonec nám nezbylo nic jiného, než nasbírat dřevo a uvařit si oběd na ohni. S plným břichem jsme pokračovaly na nocoviště. Jako cíl expedice jsme si zvolily vytvoření elektronického herbáře, proto jsme cestou fotily bohatou šumavskou floru. Navečer jsme při krásném západu slunce postavily stany a odpočívaly po dlouhém tropickém dni. Do večeře jsme se pustily až za tmy a za doprovodu hlasitého békání jelenů. To nás provázelo celou nocí, a tak jsme byly každých 20 minut vzhůru.
Další den nás čekala cesta po hřebenech. První zastávku jsme si udělaly u Plešného jezera, kde jsme se odměnily dobrou svačinkou. Pak jsme vyrazily na horu Plechý, nejvyšší vrchol Šumavy. Výstup byl docela náročný, a tak nikdo nebyl proti pauze u Stifterova památníku. Na vrcholu Plechý jsme si daly oběd a užívaly si panoramata. Naše cesta pokračovala na Trojmezí. Kvůli tropickým teplotám a přímému slunci na hřebenech jsme spotřebovaly více vody, než bylo plánováno a tak bylo jasné, že musíme nasadit co nejúspornější režim a dostat se ke studánce, kde jsme si měly vodu nabrat . Celá situace se ještě více zkomplikovala, když jsme na Třístoličníku omylem odbočily na německou červenou stezku místo české. A tak se stalo, že jsme málem nelegálně emigrovaly do Německa. Že jdeme špatně jsme si naštěstí všimly brzy. Ke studánce i na nocoviště do Nového Údolí jsme nakonec bezpečně dorazily. Teplé jídlo druhého dne jsme musely opět vyřešit bez plynové bomby. Na vypůjčeném grilu jsme si v ešusu uvařily vodu na polévku. Večeřely jsme s výhledem na hraniční přechod s Německem a při poutavém vyprávění místního pána o historii vesničky. Zaujala nás především ta část o životě v sousedství “železné opony”.
Poslední den jsme musely vstát dřív, abychom stihly dokončit trasu do plánovaného odjezdu. Uvařily jsme si snídani na plynové bombě, kterou nám půjčily dvě vysokoškolačky na nocovišti. Naposledy jsme doplnily zásoby vody a vyrazily jsme směr Dobrá. Odtud jsme pokračovaly k Teplé Vltavě, kde jsme si daly oběd. Tuhle zastávku jsme ošklivě odnesly – každá jsme si domů přivezla suvenýr v podobě několika desítek ošklivých štípanců od krvelačných šumavských komárů. Naše cesta pokračovala už pouze do Volar, kde jsme oficiálně expedici ukončily a mohly si zajít na malinovku (protože Kofolu neměli). No a nakonec už nás čekala jen dlouhá cesta domů několika autobusy a vlaky a kvalitní spánek ve vlastní posteli.
