V pátek odpoledne jsme se sešli s ostatními účastníky Terezínské štafety na pražském hlavním nádraží a rovnou jsme byli rozděleni do skupin. V těchto týmech jsme poté ve vlaku četli životní příběhy přeživších terezínských dětí a poznávali se navzájem s ostatními účastníky. Vystoupili jsme v Bohušovicích a šli pěšky do Terezína podobně jako až do roku 1943 nově přijíždějící vězni. Cestou jsme si vzájemně prezentovali příběhy přeživších a po příchodu do Terezína, již za tmy, jsme se ubytovali v tělocvičně základní školy. Po večeři jsme společně zpívali písničky, které zpívali i před několika desítkami let ve stejném městě lidé našeho věku - třeba Hymnu republiky Škid nebo Co se mnou bude.
Sobotu jsme zahájili dopolední hrou. Naším úkolem bylo pomocí mapy najít po Terezíně několik stanovišť a splnit úkoly z nich. To nám ale komplikovaly zakázané zóny - místa, na která Židé za války nemohli. Během hry jsme se tak lépe seznámili s ostatními účastníky a zároveň pracovali se spoustou zajímavých pramenů - třeba s úryvky časopisu Vedem nebo deníkem Evy Ginzové. Poté nás čekala beseda s přeživší holocaustu, paní Michaelou Vidlákovou. Nejprve nám na náměstí ukázala, v jakém domě ona a její rodiče žili, společně jsme zazpívali Terezínskou hymnu a poté už se s námi v Muzeu ghetta podělila o své vzpomínky na Terezín. Večer nás čekala další hra v ulicích Terezína. Po večeři nám oznámili, že vedoucí našich skupin byli odvedeni a naším úkolem je je najít (indicie nám byly představeny morzeovkou), osvobodit a společně s nimi splnit další úkoly a projít večerním Terezínem na předem určené místo. Tím bylo pietní místo břehu řeky Ohře asi 1 km od Terezína, kde nacisté nechali v listopadu 1944 vysypat do řeky urny s popelem 22 tisíc zemřelých vězňů ghetta, které byly do té doby uloženy v kolumbáriu ghetta v rámci likvidace důkazů. Společně jsme pak zapálili svíčky.
V neděli jsme navštívili utajenou židovskou modlitebnu z ghetta a čekál nás ještě workshop zaměřený na rytiny ve valech Terezína, kde jsme zkoumali rytiny ve zdech a na cihlách valů. Objevili jsme řadu rytin z konce 19. století a období před druhou světovou válkou, kdy byla v Terezíně vojenská posádka, ale i řadu rytin z období ghetta. Po společném obědě se již účastnící rozjeli do všech koutů naší republiky.
Antonie Fraňková
A jak hodnotí celý víkend samotné aktérky?
Očekávala jsem, že uvidím Přírodní školu a jejich výjimečný styl práce v akci. To se splnilo ještě víc, než jsem čekala. Zažila jsem tak i jejich společňáky - každovečerní společné setkání, kde se povídá a hlavně hodně zpívá, a v trochu upravené verzi jsem viděla, jak fungují kruhy i s kapitány. Od paní Vidlákové jsem se dozvěděla, že její maminka učila ve škole, do které chodil Petr Ginz. Po vyloučení Židů ze škol prý učit nepřestala a učila děti tajně v Praze i v Terezíně. Nejsilnějším zážitkem bylo, když jsme v pátek večer ve tmě, tichu a s krosnami na zádech vcházeli do Terezína. Alespoň velmi vzdáleně jsem si mohla představit, jak mohlo mým vrstevníkům být, když šli zhruba před osmdesáti lety stejnou cestou a nevěděli, co je čeká. Nejvíce mě zaujala běhací hra s mapou po Terezíně. Líbilo se mi, že jsme pracovali s dobovými materiály na místech, o kterých se v nich psalo. Myslím, že by bylo skvělé podobným způsobem pojmout i exkurze do Terezína se třídami. Z celé Terezínské štafety mám velkou radost. Líbilo se mi, jak krásně Přírodní škola funguje a jak zážitkově a zároveň bez působení traumatu se dá s tímto tématem předávat. Kromě toho ve mně stále rezonuje věta paní Vidlákové „Terezín v mnoha věcech ovlivnil můj život pozitivně. Naučil mě neztrácet naději, cenit si kamarádství a pomáhat si...“
Od tohoto víkendu jsem čekala, že se dozvím další příběhy z období ghetta a chtěla jsem více poznat Terezín. Má očekávání se naplnila. Nevěděla jsem, že po roce 1945 v Terezíně byli deportovaní Němci a že město i za dob socialismu sloužil k dále také k vojenským účelům. Velmi silným momentem byl příchod do pevnosti a také dění po noční hře (společné zamyšlení, zapálení svíček). Nejvíce mě zaujala beseda s Míšou Vidlákovou, protože ráda poslouchám někoho když vypráví příběhy. Po besedě je pro mě život v ghettu o něco představitelnější. Uvědomuji si, jaké štěstí máme, že jsme se narodili do této doby. A přemýšlím nad osudy všech, co se domů už nevrátili. Kolik příběhů upadlo v zapomnění.
Musím přiznat, že jsem do Terezína vyrazila bez jakýchkoliv očekávání. V Terezíně jsem nikdy předtím nebyla, takže jsem neznala ani kostel, ani dětské domovy. Celé město na mě zapůsobilo více, než bych si myslela. Ulice do pravých úhlů, oprýskaná omítka nebo spousta aut a málo lidí působilo velmi zvláště. Nejvíce se mi líbila procházka po Terezíně s mapou, podle které jsme se museli orientovat, díky tomu jsem město mohla alespoň trošku poznat. Po návštěvě Terezína se vracím s tím, že město je opravdu zvláštním místem.
Čekala jsem bližší seznámení se s ghettem Terezín, což se mi částečně vyplnilo díky hře, kterou jsme hráli a museli jsme si projít stanoviště po celém areálu. To mě asi nejvíce zaujalo, protože jsme vlastně zároveň pracovali s texty přeživších nebo právě z deníků lidí, co už se domů nevrátili. Přišlo mi také zajímavé, že jsme pracovali s příběhy různých pamětníků, které jsme potom ve skupinkách prezentovali a nakonec jsme zjistili, že jedna z pamětnic k nám přijede na besedu. Celá akce byla vedená trochu skautsky, bylo to vcelku dobrodružné, obzvlášť když jsme v pátek večer ve tmě šli skrze Terezínem.
Těšila jsem se, protože jsem Terezín chtěla navštívit již delší dobu. Byla to příležitost, jak se tam podívat i jinak, než se projít a večer jet domů, ale i spát v tělocvičně terezínské školy. Bylo tam dokonce víc programu, než jsem čekala a to mě potěšilo. Bylo hodně zvláštní vidět pozůstatky míst z doby ghetta, např. že je tam pořád ještě kus kolejí, kudy vozili židy do jiných koncentračních táborů. V chlapeckém domě L 417 je teď muzeum ghetta. Skoro všechny domy, které stály v době ghetta, tam stojí i dnes. Vlastně nových informací jsem se dozvěděla spoustu. Nejsilnější moment byl, když jsme přišli z večerní hry a sedli jsme si k řece, seděli jsme tam a přemýšleli, jak na tomto místě byl vysypáván popel židů do řeky, aby nezůstal důkaz. Nejvíce mě zaujal večerní program, jak jsme chodili v sobotu večer v týmech po městě a plnili úkoly. Přišlo mi zajímavé chodit v noci a docela dobře jsem si uměla představit, jak se někteří židé snažili utéct v noci z ghetta. Cestou domů jsem si uvědomila, že prostě jedeme domů k rodině. Ale židé vůbec nevěděli kam jedou, co se s nimi stane a jestli to přežijí.
Moc jsem nevěděla, jak tento víkend bude probíhat. Nevěděla jsem, jestli budeme spíše něco probírat, ale nakonec jsme se po oba dva dny pohybovali po Terezíně a navštěvovali jsme různá místa Terezína spojená s pamětí ghetta. Poznala jsem příběh Michaely Vidlákové, a jaký osud ji a její rodinu čekal. Také jsem se dozvěděla o příběhu dánských Židů, kdy je v podstatě zachránil dánský král a jen díky němu přežili. Velmi překvapivý moment jsme zažily, když jsme na dobovém plakátu v Muzeu ghetta našly jméno Evy Pickové, teď ověřujeme, jestli jde o nymburskou Evičku Pickovou. Jeden ze silných momentů byl určitě také okamžik, když jsme se nakonci noční hry seřadili u řeky. Na stejném místě, kde děti z ghetta v našem věku vhazovaly popel spálených zemřelých lidí do řeky. Poté jsme jim zapálili svíčku u památníku. I chvilka, když jsme obcházely tehdejší nemocnici a následný kavalír, byla napínavá, všude na zdi byly rytiny. Rytiny pocházely hlavně z předválečného období, a také z doby ghetta. Určitě mě zaujala a i bavila jak dopolední, tak i večerní hra. Při té večerní jsme měli možnost se tak nějak vžít do lidí, kteří byli v ghettu za války. Momentálně jsem plná dojmů, jak ze setkání s paní Vidlákovou, tak i z té večerní hry. Cítím radost, dojetí, chuť pracovat dál a odhalovat další příběhy. Jsem opravdu moc ráda a vděčná, že jsme se do Terezína dostaly a užily jsme si to tam.
Pokud mám být zcela upřímná, od akce jsem vlastně žádná očekávání neměla. Nebyla jsem si jistá, jakým způsobem bude program uchopen, takže to pro mě bylo v každém případě překvapení a nakonec musím říct, bylo velmi příjemné. I přes můj prvotní šok, když nás hned na hlavním nádraží rozdělili do skupin. Všichni byli moc milí a ochotní, což rozhodně pomohlo týmové atmosféře. Takže, rozhodně nelituji, že jsem jela. Dozvěděla jsem se hlavně více drobnějších a doplňujících informací. Protože se tématem holocaustu zabýváme již poměrně dlouho, troufnu si tvrdit, že se v něm už celkem orientujeme. I tak pro mě bylo novinkou například to, že v Dánsku si obyvatelé na protest proti protižidovským opatřením přišli židovskou hvězdu všichni (i nežidovští obyvatelé). Další z informací, která mě překvapila, byl text o pamětnici Doris Grozdanivičové, která v Terezíně pásla ovečky. To mi připadá velmi zajímavé, poněvadž jsem nevěděla, že někomu mohl být přiřazen i tento druh práce. Nejsilnější zážitek pro mě byl během noční hry, když jsme došli až na konec k řece. Prostředí působilo tak nějak melancholicky, ale klidně. Jak jsem seděla na kamenných schodech a měsíc svítil na řeku, donutilo mě to přemýšlet. Co by bylo, kdybych já utekla z Terezínského ghetta. Co bych dělala? Mám kam jít? Mám domov? Mám rodinu? Možná jsem venku, ale co teď? Dá se to vůbec počítat jako svoboda? Vždyť možná celý život budu na útěku. Jaký je to pak život? Spíš přežívání... Často nad podobnými věcmi přemýšlím. Co bylo, je a bude. Kolikrát se historie ještě zopakuje a co můžu udělat, aby to bylo lepší. Pocitů mám spoustu, myšlenek ještě víc a otázky jen takové, na které odpoví budoucnost:)
Děkujeme celému týmu organizátorů z Přírodní školy, koncept, pojetí a celá realizace projektu Převezměte Terezínskou štafetu je nezapomenutelná příležitost. Celá akce má velký dopad. Zodpovědně přebíráme štafetu a budeme pracovat na tom, aby příběhy lidí nebyly zapomenuty.
