Do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau přijeli vězni z Terezína dvěma transporty v září 1943 a byli umístěni do sektoru BIIb. Nebyla provedena selekce, nebyli ostříháni, byli umístěni v jednom sektoru společně ženy, děti, muži. Odtud označení "terezínský rodinný tábor". V prosinci 1943 vyjely další transporty z Terezína, vězni byli rovněž umístěni do sektoru BIIb. Mezi prosincovými vězni bylo i osm členů nymburské rodiny Pickových, František, Berta, Evička, Zdenička, Rudolf, Hana, Věruška a Petr. V noci z 8. na 9.března 1944 bylo posláno do plynových komor 3792 věznů ze zářijových transportů. Konečná likvidace tzv.terezínského tábora byla provedena v červenci 1944. Vězni z prosincových transportů byli podrobeni selekci, ženy s dětmi a práce neschopní byli zavražděni v plynových komorách. Z nymburských Pickových bylo přímo do plynových komor posláno pět členů, tři prošli selekcí a byli posláni do jiných táborů. Válku přežil jediný, František Pick.
"Pieta proběhla v táboře Auschwitz II-Birkenau, části BIIb u bloku 31 známém jako dětský blok v pátek 8.března. Nejprve jsme vyslechli několik slov o bloku, připomněli si osudy zde vězněných dětí. Zazněla ukolébavka Gideona Kleina, osudy věznů připomněli ředitel Institutu Terezínské iniciativy pan Tomáš Kraus, ředitel Památníku Terezín pan Jan Roubínek a ředitelka Beit Terezin z Izraele paní Tami Kinberg, nakonec zazněla československá hymna. Vzdali jsme úctu obětem a položili jim na trosky bloku 31 květiny a kamínky na důkaz vzpomínky na ně. Během piety foukal vítr, a ačkoli svítilo slunce, bylo chladno, což dodávalo místu na autentičnosti. Zastavili jsme také u trosek krematoria a zapálili tam svíčky.
V sobotu jsme se zúčastnily konference. Tomáš Kraus nám představil historii Institutu Terezínské iniciativy, její úlohu a principy a vyprávěl o své práci. Michaela Rozov nám představila příběh svého dědečka Felixe Kolmera a knížku, která o něm vyšla. Jan Roubínek z Památníku Terezín nám představil Památník Terezín a vyprávěl o svém studiu holocaustu zde a v Izraeli. Poslouchaly jsme i ředitelku Beit Terezin z Izraele Tami Kinberg. Kromě spolupráce s přeživšími jsme s ní mohly probrat i současnou situaci v Izraeli a přemýšlet nad různými úhly pohledu na historii a současnost.
Proslovy mě přiměly se nad situací opravdu zamyslet. Snad nejvíce mi v mysli utkvěla věta: ,,Neseme zodpovědnost, ale ne vinu." Každý vidí naději v něčem jiném. Právě naděje je to, co nám dává motivaci bojovat. Bohužel, někteří ji vidí ve špatných lidech a planých slibech na lepší budoucnost. Když přijde krize, je lehké jim uvěřit a chytíme se i nejtenčího proutku naděje. Dnes mi došlo, že spousta lidí vidí tuhle naději v naší generaci. Nemusím cítit vinu, abych cítila zodpovědnost za naši budoucnost. A právě to jsem si z dneška odnesla. Každý neseme zodpovědnost a jen na nás jak s ní naložíme. A myslím, že právě proto bychom si měli holocaust připomínat."
"V Osvětimi jsem nebyla poprvé. Věděla jsem tedy, do čeho jedu. Přesto mám smíšené pocity. Znovu jsem si místo spojila s nymburskými rodinami. Jsem moc ráda, že jsem se mohla zúčastnit pietního aktu a připomenout si jejich osudy na místě. Během sobotní diskuze byla otevřena i otázka pozice přeživších po válce, během komunismu u nás a v prvních letech existence nového státu Izrael."
"Bylo zajímavé se do Osvětimi znovu vrátit. Projít si podruhé tábor, ale i samotné město Osvětim a vidět, že město žije dál. Kromě nových informací si odvážím také zklamání, radost a motivaci. Zklamání z toho, kam až dokáže vést lidská nenávist. Radost z toho, že jsme se mohly připojit k pietnímu aktu a na místě uctít památku. A motivaci do dalšího studia a studia hebrejštiny:)"
"V Osvětimi jsem byla poprvé. I když jsem hodně četla, bylo to úplně jiné vidět místo přímo. Podobné návštěvy ve mě zanechávají spousty emocí a otázek. Smutek, vztek, ...jakto, že jsme jako společnost nedokázali holocaustu zabránit...a že jsme schopni ty samé chyby opakovat znovu a znovu, i přes všechna svědectví, která máme."
"V Osvětimi jsem byla poprvé. Jsem ráda, že jsem se mohla zúčastnit pietního aktu, slyšet příběhy. Mám smíšené pocity....Jsem ráda, že jsem se mohla zúčastnit pietního aktu, uctít památku zavražděných vězňů a zúčastnit se besedy."
"I když jsem Osvětim navštívila již minulý rok, dozvěděla jsem se spoustu nových informací a uvědomila si řadu souvislostí. Samotný akt byl hodně emocionální, slyšet ukolébavku, která byla napsaná v Terezíně. Položení narcisů a růží, zapálit svíčku za zavražděné vězně. Velmi zajímavá mi přišla diskuze s Tomášem Krausem, Janem Roubínkem, Tami Kinberg, Michaelou Rozov, která nám představila příběh svého dědy, který byl také v Auschwitz. Pořád mi v hlavě zní otázka, na kterou zatím asi nikdo nezná odpověď. A to, proč byl vůbec tzv.terezínský tábor vytvořen. Doufám a budu ráda, když se podobných projektů budu moci zúčastnit i v budoucnu."
"Celý pietní akt byl důstojným setkáním. Nečekala nás hodiny dlouhá prohlídka. Dozvěděla jsem se o části, kde byly i maminky s dětmi, o které jsem dosud moc nevěděla. V sobotu na konferenci se mimo jiné řešil dopad holocaustu v životě přeživších a jejich potomků. Vyslechla jsem si diskuzi o tématech, nad kterými se lidé většinou vůbec nepozastaví. Měla jsem možnost poznat nejen nechvalně známý vyhlazovací, ale i město, které dnes žije."
Holocaust a další genocidy nejsou uzavřená kapitola z dějin. Je to téma, které stále přesahuje do současnosti. Téma někdy zlehčované, někdy zkreslované, někdy zneužívané. Jsme hrdí, že se studenti naší školy genocidám věnují a připomínají oběti.
"Zapomenout znamená zabít všechny oběti podruhé." Elie Wiesel.
Děkujeme Institutu Terezínské iniciativy za pozvánku k účasti na pietním aktu. Děkujeme všem našim studentkám za důstojnou reprezentaci školy na pietní připomínce v Osvětimi.
