Ve čtvrtek se před školou sešla skupinka studentů v opravdu brzkou hodinu. Na 1h byl totiž naplánovaný odjezd na dlouho plánovanou exkurzi do bývalého KT. Cesta trvala šest hodin. Po krátké snídani a rozdání vstupenek jsme v 8.30 vstoupili do areálu, kde nás čekala 6h prohlídka. Nejprve návštěva areálu Auschwitz I. Po obědové pauze potom Auschwitz-Birkenau. Po celou dobu nás doprovázel místní průvodce, který nám historii tohoto tragického místa představil v češtině.
Areál Auschwitz I je komplex cihlových budov, které před válkou sloužily jako kasárna. Za války zde byl pracovní tábor, kde byli umístěni političtí vězni, lidé, kteří se protivili nacistickému režimu, váleční zajatci. My jsme se zde seznámili s historií místa, prohlédli si přístupné baráky a instalované výstavy. Viděli jsme místa, kde byli vězni "ubytovaní", kde byli mučení, viděli jsme předměty, které po nich v Auschwitz-Birkenau zůstaly. Měli jsme příležitost navštívit i několik národních expozic, které sestavily jednotlivé státy, jejichž obyvatelé se stali oběťmi holokaustu. Navštívili jsme konkrétně expozici Památníku Yad Vashem v Izraeli, českou národní expozici, maďarskou národní expozici a expozici věnovanou holokaustu Romů a Sintů. Využili jsme také příležitost a prohlédli si dočasnou výstavu věnovanou sportovcům vězněným v KT. Na závěr jsme navštívili i jedinou plynovou komoru, která v Auschwitz zůstala, ostatní se nacisti na konci války pokusili zničit, aby po nich nezůstaly důkazy.
Po obědě nás čekala těžší návštěva, návštěva tábora Birkenau, který sloužil jako vyhlazovací tábor. Viděli jsme rozsáhlý areál s pozůstatky odstřelených plynových komor a krematorií, repliky dřevěných baráků, kde byli Židé vězněni. Navštívili jsme i sektor BIIb, který sloužil od podzima 1943 do července 1944 jako terezínský rodinný tábor. Členové Klubu moderní historie tak uzavřeli svoje pátrání a mapování stop po rodině Pickových z Nymburka, právě sem byli Pickovi v prosinci 1943 deportování z Terezína a právě zde bylo pět členů rodiny v červenci 1944 zavražděno.
Návštěva tohoto místa vyvolá v každém návštěvníkovi řadu otázek, v hlavách každého běží mnoho myšlenek o zrůdnosti všech válek, netolerance. I v nás se mísily pocity...
"Exkurze v Osvětimi ve mě vzbudila poměrně nečekané emoce. Namísto ode mě očekávané lítosti, jsem cítila zlost a znechucení tím, že někdo je schopný takhle zacházet s lidmi. Většina informací mě nepřekvapila, protože jsme se tématu koncentračních táborů a hlavně tomu v Osvětimi věnovali s Klubem moderni historie. Spíše pro mě bylo zajímavé vidět tábor naživo očima obětí. Jedna z věcí, která mě zaujala byl fakt, že dozorci měli rádi sportovce a bavilo je pozorovat jejich dovednosti. Další z věcí, která si získala moji pozornost, byly dopisy a citáty napsané lidmi z tábora, které byly vystaveny v jedné z budov, které jsme si mohli prohlédnout. V dopisech byl popisován zdejší režim a zacházení k lidem, pomohlo mi to se vcítit do atmosféry. Celkově si myslím, že exkurze byla povedená a ačkoli byla zima, užila jsem si ji tak, jak si člověk může užít návštěvu koncentračního tábora."
"Vidět naživo všechno to, co jsem dodnes znala jen z knížek a vzpomínek pamětníků, byl opravdu zajímavý zážitek. Znovu mě překvapilo, že vězni žili ještě v tisíckrát horších podmínkách, než si vůbec umím představit. Bylo silné vidět knihu se jmény všech známých obětí šoa a romského holocaustu, stát na místě, kde se všichni Pickovi naposledy viděli a být u plynové komory, kde byly zavražděny Berta a Hana s dětmi a s mnoho dalšími. Jsem ráda, že jsem do Auschwitz jela, už si tábor dokážu lépe představit."
"V Auschwitz mě zaujal celkový styl prohlídky, kdy nám na úvod průvodce řekl, jak to obecně chodilo v táboře, kdo všechno tam byl vězněn i jací byli dozorčí nebo lékaři. V druhé polovině jsme se šli podívat do baráků, kde byly expozice jednotlivých národů. Nejvíce mě zaujalo provedení Maďarské sekce, která obsahovala mnoho vizuálně zajímavých prvků, jako například skleněný "průchod" který představoval reálný vagón, ve kterém vězni přijížděli. Mohli jsme si tak na vlastní kůži vyzkoušet jak málo měli prostoru už při samotném příjezdu do tábora. Česká sekce byla velmi rozsáhlá a obsahovala mnoho příběhů známých i zcela neznámých lidí. Ze známých tam byl například spisovatel Karel Poláček, nebo umělkyně Helga Hošková-Weissová. Dozvěděli jsme se jak se v táboře žilo dětem, jak nakládaly se sportovci nebo jak krutí dokázali dozorčí být. V Birkenau mě nejvíc zarazila rozloha celého tábora. Teoreticky jsem věděla, jak velký byl a kolik lidí v něm bylo namačkáno, ale stejně jsem si vůbec nedokázala představit, jak moc rozlehlý ve skutečnosti je. Viděli jsme prostory obytných baráků, pozůstatky plynových komor a teoreticky jsme si prošli celým přijímacím procesem vězňů. Myslím, že nejvíc k pochopení pomohla názornost, se kterou nám průvodce všechno vykládal. Ve spojení s daným místem si pak člověk mohl už jenom představovat, jak se asi cítili ti lidé, když poprvé stáli na stejném místě jako teď my."
"Předtím než jsme jeli, jsem přemýšlela jaký vliv na mě budou mít určitá místa. Každou chvíli, kdy jsme šli někudy, kde to je původní, představovala jsem si, že tady na tom místě byli lidé, kteří trpěli hladem a zimou, přeběhl mi mráz po celém těle. Taky když jsme procházeli místností kde byly vlasy, měla jsem takový divný pocit. Když jsem se zamyslela, jaké to musí být pro ty potomky, anebo ještě hůř, pro přeživší. Kdyby si šli projít výstavu a šli by do místnosti, kde jsou jejich vlasy, nebo kdyby věděli, že někde v té dvoutunové hromadě vlasů jsou vlasy někoho z příbuzných. Kdybych se já měla vžít do jejich role, tak bych měla asi zvláštní pocit a přišlo by mi to jako jejich zneuctění. Že se může na ty vlasy může přijít podívat, kdo chce. Když jsme procházeli Birkenau, představovala jsem si Evičku Pickovou, jak běhá v tom Terezínském táboře a taky Anne Frank,jak leží v jednom z těch baráků. A když jsme procházeli kolem romského tábora, tak díky tomu, že jsem četla Osvětimskou ukolébavku, tak jsem si taky představovala místa, jak tam žili, a taky Mengeleho. Nechápu, jak tam někteří mohli přežít zimu. Měli jenom slabá "pyžama" a my jsme byli teple oblečení a ještě jsme měli tlustou bundu, nebyli jsme tam za takové zimy jako byli oni za války a stejně jsme mrzli."
"Nejvíce zajímavá byla Osvětim-Březinka, nebo také Auschwitz-Birkenau. Sice byla už rozpadlá, ale i tak tam byly napodobeniny. Někteří z nás dokonce oblečení podcenili, takže jsme si říkali, že nám je zima, a to máme zimní bundy, a divili se, jak to mohli tehdy vězni vydržet jen v "pyžamu". Informace, která mi doteď utkvěla v paměti je ta, že na barácích byla omítka. Všichni podle mě znají ty fotografie cihlových domů, ale někteří neví, že tam omítka byla. Tu pak oloupali jako stavební materiál. Co mě zaujalo jako místnost památek z různých zemí, bylo Československo a také místnost nacistů, co to všechno zařídili. Celá exkurze mě velice překvapila a zanechala několik informací a jsem ráda že jsem se jí mohla účastnit."
"Z exkurze jsem měla obavy, kvůli kterým jsem uvažovala, zda mám vůbec jet. Jak na mě místo zapůsobí jsem netušila, nakonec jsem opravdu ráda, že jsem se do Auschwitz podívala. Všechny příběhy, které jsem četla v knihách jsem si mohla propojit s místy, které jsme navštívili. Během prohlídky s průvodcem, jsem si ujasnila všechny informace, které jsem měla a navíc se dozvěděla několik zajímavostí."
"Rozhodně nelituji toho, že jsem se rozhodla do Osvětimi znova podívat. Po první návštěvě jsem byla přesvědčená, že už tam znova jet nechci. Po této návštěvě vím, že nebyla poslední. Hodně jsem se bála, jak moc to bude psychicky náročné, ale nakonec jsem odjížděla úplně s jiným pocitem, než poprvé. Nevím, jestli to bylo tím, že už jsem tam jednou předtím byla, nebo ze jsem o 3 roky starší, ale velký vliv mělo rozhodně to, že jsme měli česky mluvícího průvodce. Z prohlédnutých expozic se mi nejvíc líbila Maďarská část se skleněným vagonem a Izraelská část s filmem o každodenním životě židovských rodin před válkou. Zaujala mě taky “The book of names”, kde jsou jména zavražděných. Kniha je obrovská i přesto, že v ní stále nejsou všechna jména. Nejvíc mě šokovala informace,že se prý každý rok najde někdo, kdo si přiveze do Birkenau lopatku a v okolí plynových komor si chce vykopat kost, kterou by si odvezl domů jako suvenýr. Dřív jsem si myslela, že by bylo přínosné, kdyby se každý alespoň jednou do Osvětimi podíval a viděl na vlastní oči místa, kde zemřeli miliony lidí, ale očividně i někteří co tam byli, v tom celém vidí asi senzaci a úplně jiný význam."
"I přes to, že jsem se holokaustu poměrně rozsáhle věnovala v rámci dějepisného klubu a měla jsem představu, co očekávat, návštěva Osvětimi mě zaskočila a doteď je pro mě náročné zpracovat veškeré emoce a informace. Od expozice Yad Vashem po prohlídku Březinky to byl silný zážitek, za jehož zpostředkování děkuji. "
"Prohlídka byla dojemná a troufám si říct, že to v každém z nás zanechalo trošku zděšení nad krutostí a utrpením minulého století. Po prohlídce Auschwitzu jsme měli krátkou dobu na přemístění do táboru Birkenau, kde to bylo horší, než jsem si dokázala představit. Hned jak jsme prošli hlavní branou na mě dopadl smutek, který se mi ze sebe podařilo dostat až po ukončení prohlídky. Šli jsme kolem replik vězeňských bydlení, umývaren, pracovišť, ale také "sprch," což si troufám říct, že bylo nejdojemnější. Šli jsme také kolem pozůstatků původních budov, které byly nacisty zničeny. Tato prohlídka probíhala v rychlejším tempu, poněvadž byla zima nejen nám, ale také průvodci. Celý tuto exkurzi hodnotím pozitivně z pohledu organizace, avšak přemýšlím nad tím celkově dost negativně z důvodu historie tohoto místa. Nikdo z nás, kdo to nezažil, se nemůže dokonale vcítit do toho, jaké to bylo. I přesto ale, když nad tím přemýšlím, a s jakým zármutkem se s tím vypořádávám, si nechci ani představit, jaký pocit to musel být pro veškeré oběti těchto táborů. Mé pocity, i přesto, že jsou silné, se jim nemohou rovnat."
"Osvětim... už jen po tom názvu mi přeběhne mráz po zádech. Z Klubu moderní historie víme hromady informací o Auschwitz a máme představu, jak to tam může vypadat a jak to fungovalo. Ale když jsem na tom místě stála, je najednou vše úplně jiné, jiné než očekávání. Všechno se najednou propojilo. Člověku to nažene silný pocit strachu, kterému nahrávalo i pochmurné počasí a studený vítr. Celý den nás provázel pán, u kterého mě zaujalo, jakým způsobem informace podává. Bylo vidět, že všemu rozuměl a dokázal odpovědět na otázky. Moc se mi líbilo zpracování izraelské expozice, udělalo na mě nejsilnější dojem. Byl to velice silný zážitek, který budu ještě dlouho vstřebávat. Myslím si, že by toto místo měl vidět každý."
"Moc jsem nevěděla, co mám od exkurze do Osvětimi čekat. Vždycky jsem se o téma holokaustu zajímala, protože stojím za názorem, že by se o historii měli lidé učit, v tomto případě obzvláště z důvodu, aby se už nikdy neopakovala. Proto jsem se chtěla po půdě vyhlazovacího tábora projít sama a vidět místo na vlastní oči. Už po příjezdu jsem měla zvláštní pocit. Fakt, že se nacházím na místě, kde se děly takové hrůzy jsem nemohla setřást. Když jsem viděla autentické osobní věci lidí, slyšela, jak se jim tam opravdu žilo a v neposlední řadě viděla jejich pozůstatky (např. vlasy), měla jsem na krajíčku. Fotografie z různých táborů a dětské oblečení a boty jsem už moc nezvládla přijmout. Přišlo mi, že jsem si sama nechtěla připustit realitu. Zima, která mi po celou dobu exkurze byla, se mi dostala pod kůži, a to všechno s vědomím, že já mám na sobě alespoň tři vrstvy oblečení a oni neměli téměř nic. Představila jsem si sebe v jejich kůži a byla jsem nesmírně vděčná za všechno, co mám a zároveň, čím jsem si nemusela projít. Uvědomila jsem si, jakou bezbrannost a zoufalství museli cítit. A to všechno vedle nejistoty nad jejich budoucností, nad budoucností jejich rodin. Neskutečný pocit. Myslím si, že na Osvětim jen tak nezapomenu. V Březince jsem si už potom přišla úplně mimo a nebudu lhát, exkurze na mě byla docela dlouhá a ke konci jsem se už těšila pryč. Ale jsem ráda, že jsem se mohla zúčastnit. Dalo mi to hodně. Jak pocitů, tak nových informací."
"Zapomenout znamená znovu zemřít" Elie Wiesel
Nezapomeneme!
