Angličani v Rokytnici
English Exchange
Nervozita, nadšení, strach, panika, nedočkavost, štěstí – to všechno se mě zmocňovalo 16. února odpoledne. Stála jsem spolu s ostatními u zábradlí ve druhém patře, upřeně pozorovala hodiny, trhala sebou při každém kroku, jenž se ozval z přízemí, vyděšeně si vyměňovala dojmy se stejně naladěnými kamarádkami a snažila se tvářit, že jsem naprosto povznesená nad všechny Angličany.
Nepřemýšlela jsem nad tím, že ani ne o týden později budu sedět u počítače a snažit se vecpat celých sedm dní do několika slov. Mám snad zmínit pár citově nezabarvených faktů? Celkem nás bylo třicet jedna, dvacet Čechů a jedenáct Britů – sedm kluků a čtyři holky ze severoanglického městečka Kirkby Stephen. První tři noci strávili u nás doma. Žádné nucené seznamovací hry, mohli jsme si dělat, co jsme chtěli. V pátek jsme měli zajištěný program (prohlídka školy a sportovní utkání), v sobotu následoval volný den. Podle příkazu jsme se vypravili do Prahy a snažili se říct Angličanům aspoň to, co sami víme o místních památkách, proložených nákupy a obrovskou horkou čokoládou ve Starbucks. V neděli jsme všichni společně vyrazili na hory do Rokytnice – pondělí strávené na běžkách si ale většina lidí užila míň než druhý den na sjezdových lyžích. Pak tu byly ještě akce typu nahrávání českých lidových písniček přezpívaných do angličtiny. Ve středu jsme odjeli domů – a ve čtvrtek museli domů oni. (Hodinové objímání a pláč před autobusem, ačkoli já jsem brečela už dva dny předem.) Všechno to zní tak suše a nudně, a sama sebe nechápu, jak jsem dokázala zrovna tenhle týden popsat tak krátce, ač je to vlastně to, o co se celou dobu snažím. Na jeho vyjádření bych totiž potřebovala víc než jednu stránku – jsou to vůně a hudba (Wonderwall od Oasis) a spousta trochu rozmazaných vzpomínek – a hlavně jsou to lidé. A necelých sedm ze zatím nejúžasnějších dnů mého života. See you in June…