Vánoční akademie a charitativní akce „Vánoce pro děti v Africe“
Nic nevyvolává výjimečnější pocit než Vánoce. Ač nejsem zrovna typický rodinně založený člověk, mám pro ně stále ještě slabost – ostatně je to jedna z věcí, pro které by měli mít lidé slabost za každých okolností.
Jako každým rokem, i letos byl naší školou uspořádán tradiční vánoční koncert. Nemůžete v tom hledat nic přehnaně epického, nicméně radostné i hektické pobíhání diváků či účinkujících evokuje atmosféru Vánoc ještě víc než přecpaná nákupní centra a možná pro někoho kýčovitá světýlka na nymburském pouličním osvětlení. Vzhledem k tomu, že jsem většinu času proseděla u stánku s ručně vyráběnými papírovými záložkami a dalšími věcmi, jejichž výtěžek putoval na charitu (další z tradic našeho gymnázia, už šestý ročník!), se mi podařilo vidět jen pár představení – již proslulý sbor, který namísto neustále omílaných koled zvolil poněkud jiný repertoár, originální hudební vystoupení, v němž jediný zvuk zajišťovaly skleněné láhve a dech účinkujících, a ohromující malou zpěvačku v princeznovských šatech; na záběrech v televizi jsem ale zahlédla ještě útržky několika podobně laděných výstupů, v nichž figurovaly především hudební nástroje.
Ve vstupní hale divadla panoval větší mumraj než nahoře v sále; vystupující se zde střetávali s velkým počtem studentů, kteří prodávali všemožné výrobky z hodin výtvarné výchovy; většina z nich, ať už primáni či oktaváni, nadšená a příjemně rozrušená. Hlavní emocí, již jsem si odnesla já, bylo: Jsou Vánoce! Jsou Vánoce! Vlastně příliš nesejde na tom, zda hrajete na housle lépe než někdo jiný; záleží na tom, že se do sálu nahrnou všichni spolužáci a příbuzní a venku je zima a uvnitř je teplo a můžete si koupit čaj nebo perníček a kolem proudí rozesmátí, čerstvě rozmrzlí lidé plni očekávání. Až mě na okamžik mrzelo, že sama nemám nic, s čím bych mohla vystoupit před ostatními.
Kristýna Kutnarová, 6XA
