LVVZ kvinty A
Zvláštní, jak některé věci člověku nikdy nezevšední. Jako třeba Vánoce – můžete je opakovat každý rok, můžete s pravidelnou přesností kuchtit tentýž druh bramborového salátu, vytahovat zaručeně nepozměněný mix koled a vánočních písniček vrcholně komerčních amerických zpěváků a obdarovávat své příbuzné výlučně ponožkami nebo svetry, a přesto se vás čtyřiadvacátého prosince vždycky zmocní to zvláštní nadšení a pocit výjimečnosti. Snad je takových událostí v životě víc – snad mezi ně pro těch pár studentů naší školy, kteří ještě nezlenivěli natolik, aby uznali za pohodlnější sedět týden ve vedlejší třídě, patří i tradiční lyžák.
Člověk si možná říká, co asi můžeme vidět na stále stejných sjezdovkách, přednášce o mazání běžek (nikomu nepřijde divné, že ji posloucháme každý kurz, a to nejspíš z jediného důvodu – že si je stejně pořád ještě skoro nikdo nemaže) a párcích k první, páteční večeři. Přesto jsem nikdy nezažila lyžák, který by byl stejný jako ten předchozí. Pokaždé s námi jedou jiní lidé (pravděpodobně bych měla zmínit, že tentokrát to byla kvinta B, profesorky Weissová a Miškovská a profesor Janík), pokaždé se odehrají jiné události – a atmosféra chaty je překvapivě jiná a zároveň bolestně stejná. Je to až k smíchu, když se člověk na chvíli usadí ve společenské místnosti a vzpomene si, že sem kdysi v sekundě přijel lyžovat poprvé – jaká ironie osudu, že se zdánlivě všechno změnilo, ale v Rokytnici pořád šlapete na večeři s bačkůrkami v ruce. Možná to všechno zní jako vzpomínání po třiceti letech, ale pro nás, kteří v té době byli dětmi, které si o sobě myslely, že jsou dospívajícími, uplynulo hodně doby do dneška, kdy jsme dospívajícími, kteří si o sobě myslí, že jsou dospělí. Celou tu šablonu lyžařského kurzu jsme přijali úplně přirozeně, a až teď nám začíná docházet, jak neskutečně zvyklí jsme na každou prasklinu ve střešních trámech, jak dobře víme, kde se schovat v zármutku, když chceme být rychle nalezeni (výklenek ve zdi nad schodištěm), a že podvědomě očekáváme, kdy se ozve ten vrzající druhý schod. Tyhle týdny bereme automaticky, ale nebude to přesně ta část, na kterou si vzpomeneme s maturitním vysvědčením v kapse? Pak už se tam, dámy a pánové, možná nikdy v životě nepodíváme.
Kristýna Kutnarová, 5QA
