Zlehka se dotknout
Občas, když všichni odejdou a škola ztichne, procházím chodbami a zdají se ještě víc majestátní a vznešené. A teprve tehdy, když se škola vylidní, zvláštním způsobem ožije. A ze stěn začnou vystupovat dotyky člověka. Jakoby tu každý z nás i našich předchůdců zanechal okem neviditelné stopy. A jsou to chvíle úžasy, úcty, závazku i pokory. A jsou to chvíle, kdy myslím i na Vás, pane Hrabale.
Zlehka se dotýkám zábradlí schodiště a hraji si s myšlenkou, kolik je ve škole asi míst, kterých jsme se oba dotkli – rukama i očima. Neustále se něčeho či někoho dotýkáme a někdo či něco se dotýká nás – dotekem, pohledem, slovem, myšlenkou, vůní… a mnohdy není snadné podstatné dotyky zachytit. Ty nejkrásnější mají v sobě totiž jemnost zachvění holubích křídel.
I. D.
P.S: Díky za Tygra!
